Učitel CAC James Finley popisuje kontemplaci, jak ji učil anonymní autor Oblaku nevědění. Toto dílo ze čtrnáctého století inspirovalo vznik soustředěné modlitby a učí způsobu modlitby, který zahrnuje odevzdání se myšlenkám, abychom mohli jednoduše být v Boží přítomnosti:

Kontemplace je beze slov spočinutí v Boží přítomnosti mimo všechny myšlenky a představy. Při kontemplaci tedy na nic nemyslíme. Na nic nemyslíme, ale beze slov spočíváme v přítomnosti mimo myšlenky, která důvěrně přistupuje k našemu srdci, stejně jako my k němu důvěrně přistupujeme, a spočíváme v jednotě. . . . Jak projdeme úzkou branou [kontemplace] do Boží přítomnosti? [1] Právě to máme podle autora knihy Oblak nevědění udělat:

Pozvedněte své srdce k Pánu s jemným pohnutím lásky, toužícím po něm kvůli němu samému, a ne kvůli jeho darům. Soustřeď na něj veškerou svou pozornost a touhu a nechť je to jediným zájmem tvé mysli a srdce. Udělej vše, co je ve tvých silách, abys zapomněl na všechno ostatní a udržel své myšlenky a touhy bez účasti na jakémkoli Božím stvoření nebo jeho záležitostech, ať už obecně, nebo konkrétně. Možná se vám to bude zdát jako nezodpovědný postoj, ale říkám vám, nechte je všechny být; nevěnujte jim pozornost. [2]

V posledním díle podcastu Turning to the Mystics James Finley a Kirsten Oatesová hovoří o výzvě této metody modlitby a o "nevěnování pozornosti" myšlenkám. Jakmile se člověk posadí do ticha, myšlenky pokračují! Jim se zamýšlí:

Ty myšlenky tam stále jsou. Vidíte? Byl jsi povolán k něčemu, co přesahuje myšlenky. Protože jste stále zvyklí myslet, jsme se svými myšlenkami velmi svázáni. To já, které je zvyklé na myšlenky, dobré myšlenky, ušlechtilé myšlenky, myslící já a všechno, co myslí, protože jsme na to tak zvyklí, je zpočátku velmi těžké. Je to velmi zvláštní věc. Musíte sedět dostatečně dlouho, aby vás to chytlo.

Jak dlouho sedíte? Řekněme, že to zkusíte a řeknete si: "Páni, to bylo těžké." A pak si řeknete: "To bylo těžké. Zkusíte to znovu, o čtyři dny později, a pořád je to těžké. . . . Myslím, že to probíhá takto: Nejdřív je tu něco jako začátečnická mysl. Nejdřív si uvědomíš, že se aklimatizuješ. Může to trvat týdny a týdny. Pořád je to těžké. I když je to těžké, cítíte v tom určitou rezonanci. Je to obtížné, ale je tu něco, co v té obtížnosti tiše září. Cítím se k tomu povolán. To je důležité. . . .

Řekněme, že už nějakou dobu cvičíte. Jdete si tedy zaběhat nebo uběhnout dlouhou vzdálenost, ať už je to cokoli. Je to určitý bod, kdy je to obtížné, a vy se chcete dostat do bodu, kdy spálíte [energii], ale i když je to obtížné, není to jen obtížné. Je v tom smysl. V obtížnosti je smysl, protože je to transformační obtížnost. [3]

CAC teacher James Finley describes contemplation as taught by the anonymous author of The Cloud of Unknowing. This fourteenth-century work inspired the creation of Centering Prayer, and teaches a way of praying that involves surrendering our thoughts so that we can simply be in God’s presence:

Contemplation is a wordless resting in the presence of God beyond all thoughts and images. So, in contemplation, we’re not thinking of anything. We’re not thinking of anything, but we’re wordlessly resting in a presence beyond thought that’s intimately accessing our heart as we intimately access it, and we rest in the oneness. . . . How do we pass through the narrow gate [of contemplation] into God’s presence? [1] This is what the author of The Cloud of Unknowing says we are to do:

Lift your heart up to the Lord, with a gentle stirring of love desiring him for his own sake and not for his gifts. Center all your attention and desire on him and let this be the sole concern of your mind and heart. Do all in your power to forget everything else, keeping your thoughts and desires free from involvement with any of God’s creatures or their affairs whether in general or in particular. Perhaps this will seem like an irresponsible attitude, but I tell you, let them all be; pay no attention to them. [2]

In the latest season of the podcast Turning to the Mystics, James Finley and Kirsten Oates discuss the challenge of this method of prayer and of “paying no attention” to thoughts. As soon as one sits in silence, the thoughts continue! Jim reflects:

Those thoughts are still there. See? You’ve been called to something beyond thoughts. Therefore, because you’re still accustomed to thought, we’re very bound up with our thoughts. That self that’s accustomed to thoughts, good thoughts, noble thoughts, the thinking self and all that it thinks, because we’re so accustomed to it, at first, it’s very hard. It’s a very strange thing. You have to sit long enough for it to catch hold.

How long do you sit? Let’s say you try it and go, “Wow. That was hard.” You try it again, four days later, it’s still hard. . . . I think it goes like this: first of all, there’s like this beginner’s mind. At first, you realize you’re getting acclimated. It can go on for weeks and weeks. It’s still difficult. Even though it’s difficult, you can sense in it a certain resonance. It’s difficult but there’s something here that’s quietly shining in the difficulty. I feel called to do it. That’s the important thing. . . .

Let’s say you’ve been exercising for a while. So you go for a long run or a long distance whatever it is. It’s a certain point where it’s difficult and you want to get to that point where you’re burning off [energy] but even though it’s difficult, it’s not just difficult. There’s meaning in it. There’s meaning in the difficulty because it’s a transformative difficulty. [3]