Vpravdě jsi Bůh, který se skrývá, Bože Izraele, Spasiteli. -Izajáš 45,15

Otec Richard uzavírá meditaci tohoto týdne o tom, jak se s Bohem setkáváme nikoli prostřednictvím slov, ale skrze pokorné "nevědění":

Chci poukázat na to, že existují dva různé druhy jistoty: ústní a mystická.

Jen kvůli aliteraci a chytrosti nazývám první z nich "ukecaná jistota". Ústní jistota je plná chvástavosti, přehánění, rychlých dogmatických závěrů a ukvapených soudů. Takoví lidé se neustále snaží přesvědčit ostatní. Potřebují nás získat na svou stranu a mají tendenci při tom hodně mluvit. Pod "ukecaností" se skrývá velká úzkost z toho, že mají pravdu. Ústnaté jistoty se podle mě často prozradí, upřímně řečeno, tím, že jsou hrubé a dokonce nevlídné, protože jsou přesvědčeny, že mají celou pravdu.

Ustnatou jistotu musíme vyvažovat "mystickou jistotou". Mystická jistota je naprosto autoritativní, ale je pokorná. Není nelaskavá. Nepotřebuje prosazovat svou agendu. Nepotřebuje nikoho nutit, aby vstoupil do nějakého klubu, politické strany nebo dokonce náboženství. Je to klidná, vyrovnaná přítomnost, kterou, jak se zdá, Ježíš zcela vlastní. Jak píše jezuita Greg Boyle: "V evangeliu není žádné místo, kde by se Ježíš bránil. Ve skutečnosti říká: 'Nedělejte si starosti, jaká bude vaše obrana' [Lk 12,11]. Ježíš neměl zájem na tom, aby ve sporu zvítězil, pouze na tom, aby argumentoval". [1]

Ti, kdo vědí, vždy vědí, že nevědí. Taková je povaha mystika. Samotné slovo "mystický" pochází ze sanskrtského "mū", které bylo spojeno se zaneprázdněním jazyka nebo ztišením do ticha. Tento indoevropský kořen utvořil slova "tajemný", "mystický", "němý", "mumlat" a další. To když se ocitneme před tím, co učenec Rudolf Otto (1869-1937) nazval "mysterium tremendum" [2] - obrovským tajemstvím Boha - a nemůžeme najít slova. Můžeme jen mručet, protože víme, že to, co se právě stalo, se vymyká slovům, nedá se dokázat a vymyká se jakékoli racionální jistotě. Naše současná představa Boha jí nikdy není, protože pokud ji pochopíme, není to Bůh. Pokud náhodou máte charismatický dar mluvení jazyky, je to fyziologická zkušenost nevyslovitelnosti pravé duchovní zkušenosti. Možná bychom se všichni měli modlit v jazycích!

Jediní lidé, kteří rostou v pravdě, jsou ti, kteří jsou pokorní a upřímní. To je tradiční křesťanská doktrína a v podstatě i maxima Anonymních alkoholiků. Bez těchto dvou vlastností - pokory a upřímnosti - prostě nerosteme. Pokud se budeme snažit využívat náboženství ke zvelebování svého já, skončíme přesně naopak: pyšně a nepoctivě. Pokora a poctivost jsou ve skutečnosti totéž. Pokorný člověk je prostě ten, kdo je přirozeně upřímný ke své vlastní pravdě. My dva jsme přišli před několika lety; za dalších několik let už tu nebudeme. Jedinou poctivou odpovědí na takové tajemství je pokora.

Truly, you are a God who hides, O God of Israel, the Savior. —Isaiah 45:15

Father Richard closes this week’s meditations on how God is encountered not through words but through humble “not knowing”:

I want to point out that there are two different kinds of certitude: mouthy and mystical.

Just for the sake of alliteration and cleverness, I call the first one “mouthy certitude.” Mouthy certitude is filled with bravado, overstatement, quick, dogmatic conclusions, and a rush to judgment. People like this are always trying to convince others. They need to get us on their side and tend to talk a lot in the process. Underneath the “mouthiness” is a lot of anxiety about being right. Mouthy certitude, I think, often gives itself away, frankly, by being rude and even unkind because it’s so convinced it has the whole truth.

We have to balance mouthy certitude with “mystical certitude.” Mystical certitude is utterly authoritative, but it’s humble. It isn’t unkind. It doesn’t need to push its agenda. It doesn’t need to compel anyone to join a club, a political party, or even a religion. It’s a calm, collected presence, which Jesus seems to possess entirely. As Jesuit Greg Boyle writes, “There is no place in the gospel where Jesus is defensive. In fact, he says, ‘Do not worry what your defense will be’ [Luke 12:11]. Jesus had no interest in winning the argument, only in making the argument.” [1]

Those who know always know that they don’t know. That’s the character of the mystic. The very word “mystical” comes from the Sanskrit “mū,” which was associated with being tongue-tied or hushed to silence. This Indo-European root shaped the words “mystery,” “mystic,” “mute,” “mumble,” and others. It’s when we come before what the scholar Rudolph Otto (1869–1937) called the “mysterium tremendum” [2]—the tremendous mystery of God—and we can’t find the words. All we can do is mutter, because we know whatever just happened is beyond words, beyond proving, and beyond any kind of rational certitude. Our present notion of God is never it, because if we comprehend it, it is not God. If you happen to have the charismatic gift of speaking in tongues, it is a physiological experience of the ineffability of true spiritual experience. Maybe we all need to pray in tongues!

The only people who grow in truth are those who are humble and honest. This is traditional Christian doctrine and is, in effect, the maxim of Alcoholics Anonymous. Without those two qualities—humility and honesty—we just don’t grow. If we try to use religion to aggrandize the self, we will end up just the opposite: proud and dishonest. Humility and honesty are really the same thing. A humble person is simply someone who is naturally honest about their own truth. You and I came along a few years ago; we’re going to be gone in a few more years. The only honest response to such a mystery is humility.