Autorka Lisa Colón DeLay nabízí vhled do počátků kontemplativní modlitby, k nimž patří prožívání Boha mimo to, co známe:

Pouštní starci se hluboce a nepřetržitě nořili do toho, co nazývali "modlitbou ztišení". Tento typ modlitby se nazývá apofatická modlitba . Nepoužívá slova. Apofatická modlitba zahrnuje pozorné a odříkavé naladění v procesu komunikace s Bohem. Tento kontemplativní způsob modlitby nepoužívá obrazy, prosby, přímluvy a rituály. Zahrnuje zklidnění ducha a usazení se v podstatě bytí, které umožňuje nalézt se v Boží přítomnosti.

Mnozí z nás jsou v západním kontextu a kultuře zvyklí modlit se pouze slovy. Bohu rozumíme především prostřednictvím získávání vědomostí, které potvrzují, co a kdo je Bůh. To je katafatický způsob poznávání Boha. To je první způsob, jak začínáme poznávat Boha (nebo cokoli jiného): pomocí definic, popisů, pojmů, kategorií, obrazů a slov. Po určitém vývoji plněji pochopíme, že Bůh je transcendentní, neuchopitelný. Můžeme si všimnout, že Bůh rozbíjí všechny krabice mentálního chápání, které jsme nesprávně používali. Pak můžeme dojít k místu, které ukazuje za hranice pojmů, takže můžeme začít objevovat, co Bůh není, a dát prostor tomu, co si jen stěží dokážeme představit - Bůh není něco.

Někdy mohou jiná jména pomoci narušit naše zatvrzelé a omezené představy o Bohu: Vždycky se můžeme setkat s různými jinými jmény, jako je božská láska, tajemství, zdroj. Apofatická teologie, nejplněji vnímaná ve východním pravoslaví, zve duchovně zasvěcené za hranice omezení a známých kategorií ke způsobům, které dávají prostor tomu, co o Božství nevíme a nemůžeme pochopit. Modlitba ztišení nás vtahuje stále hlouběji do Tajemství, které stojí za to poznat, ale které je nakonec ve své celistvosti nepoznatelné. Existuje bezbřehost Toho, kterého v angličtině někdy nazýváme Bohem, a apofatická modlitba nás může vést do této nevědomosti, abychom zakusili božské za hranicemi toho, co známe. [1]

Otec Richard zdůrazňuje význam ne-vědění pro autentický život víry:

Předpokládat, že víme, je vždy nebezpečné. Z toho, že víme a myslíme si, že obvykle máme správnou odpověď, plyne jistá arogance. Proto velké duchovní tradice vyvažují katafatickou cestu (poznávání Boha skrze slova a ideje) s apofatickou cestou (poznávání Boha skrze mlčení a nevědění). Velmi zřetelně to vidíme u pouštních otců a matek a trvá to v podstatě po celých prvních tisíc let křesťanství. [2] Františkánský teolog Bonaventura (asi 1217-1274) zakončil svůj klasický text Cesta duše k Bohu tímto poučením, které představuje apofatickou tradici nevědění:

Chceš-li vědět, jak tyto věci vznikají,

žádej [o] milost, ne o poučení,

žádejte porozumění, ne pochopení,

sténání modlitby, ne pilné čtení,

manželka ne učitelka,

Bůh, ne člověk,

temnota, ne jasnost,

ne světlo, ale oheň

který nás zcela rozpaluje a přenáší do Boha.... [3]

Author Lisa Colón DeLay offers insight into the origins of contemplative prayer, which include the experience of God beyond what we know:

The desert elders would sink deeply and continually into what they called the “prayer of quiet.” This type of prayer is called apophatic prayer. It does not employ words. Apophatic prayer involves a mindful and relinquishing disposition in the process of communing with God. This contemplative method of praying does not use images, requests, intercessions, and rituals. It involves the quieting of one’s spirit and the settling into the essence of being, which allows one to be found in the presence of God.

Many of us in Western context and cultures are accustomed to only word-based praying. We understand God mainly through an acquisition of knowledge that affirms what and who God is. This is the kataphatic way of knowing God. This is the first way we begin to know God (or anything, for that matter): with definitions, descriptions, concepts, categories, images, and words. After some development, we understand more fully that God is transcendent, uncontainable. We may notice that God shatters any box of mental understanding we have been misusing. Then we may come to a place that points beyond conceptions so that we may start to discover what God is not and allow room for what we can hardly conceive—God is no thing.

Sometimes other names can help disrupt our hardened and limited concepts of God: Divine Love, Mystery, Source. Apophatic theology, seen most fully within Eastern Orthodox Christianity, invites the spiritually devoted beyond limitations and known categories to ways that make room for what we don’t know and cannot comprehend about the Divine. The prayer of quiet draws us ever deeper into the Mystery that is worth growing familiar with but is ultimately unknowable in its totality. There is a boundlessness of the One who we, in English, sometimes call God, and apophatic prayer may lead us into that unknowing to experience the divine beyond what we know. [1]

Father Richard stresses the importance of not-knowing to the authentic life of faith:

To presume we know is always dangerous. There is an arrogance that comes from knowing and thinking that we normally have the right answer. That’s why great spiritual traditions balance the kataphatic way (knowing God through words and ideas) with the apophatic way (knowing God through silence and unknowing). We see it very clearly in the desert fathers and mothers, and it lasts pretty much through the first thousand years of Christianity. [2] The Franciscan theologian Bonaventure (c. 1217–1274) ended his classic text The Soul’s Journey into God with this instruction, which represents the apophatic tradition of unknowing:

If you wish to know how these things come about,

ask [for] grace, not instruction,

desire not understanding,

the groaning of prayer not diligent reading,

the Spouse not the teacher,

God not man,

darkness not clarity,

not light but the fire

that totally inflames and carries us into God . . . . [3]