Otec Richard vysvětluje, proč podle něj musíme být v jazyce pokorní, když mluvíme o Bohu a pravdě:

Německý učenec Heinrich Zimmer (1890-1943) studoval posvátné obrazy a jejich vztah ke spiritualitě. Řekl: "O nejlepších věcech se nedá vyprávět: ty druhé nejlepší jsou nepochopeny". [1] A tak se spokojujeme s tím, že mluvíme o "třetích nejlepších věcech", což jsou v naší kultuře asi věci jako sport, televize, počasí a další bezpečná témata.

O těch nejlepších věcech se nedá mluvit - ty se dají pouze zažít. A když se pak o nich snažíme mluvit, víme, že vidíme "skrze tmavé sklo" (1 Kor 13,12). Naše sebelepší pokusy budou stále jen koktáním, chytáním se za dostatečně dobrá slova. Jedním z velkých úskalí teologie a spirituality však je, že jejím předmětem jsou právě ty "nejlepší věci", o kterých se nedá mluvit. Pokud náboženství nemá pokoru k poznání, skončí jako samolibé, hloupé a pověrčivé.

Druhé nejlepší věci, které jsou podle Zimmera "nepochopeny", jsou ty, které pouze poukazují na první nejlepší věci. Patří k nim filozofie, teologie, psychologie, umění a poezie, které jsou - podobně jako Písmo svaté - tak snadno nepochopitelné. Přesto jsem se ve své práci snažil používat ty druhé nejlepší věci, které poukazují na první nejlepší věci a objasňují je. Co jiného můžeme dělat? Všechna naše slova, víra a rituály jsou jen "prsty ukazujícími na měsíc". [2]

Myslím si, že Ježíš jde stejnou riskantní cestou, která umožnila, aby byl vykládán tolika různými způsoby. Zřejmě byl ochoten toto riziko podstoupit, jinak by své učení sepsal sám. Proč si myslíme, že máme právo na jistotu nebo naprostou jasnost? To je nutná a dobrá bída každého duchovního jazyka. Ježíš přece nikdy neřekl: "Musíš mít pravdu!", nebo dokonce, že je důležité mít pravdu. V tom spočívá genialita biblické tradice. Ježíš místo toho nabízí sám sebe jako "cestu, pravdu a život" (Jan 14,6) a najednou se vše stává sdílením naší osoby namísto jakéhokoli boje o ideje. Někteří lidé se s tímto tvrzením setkají s odporem a kritikou, protože se cítíme mnohem více pod kontrolou, když máme pravdu, než když jsme ve správném vztahu.

Takto přiznaná chudoba ve slovech by nás měla udržovat v pokoře, zvědavosti a hledání Boha, ačkoli dějiny náboženství jsou zcela opačné. To, co jsme ve skutečnosti z velké části dělali, a to i v církvi, je mluvení o věcech třetího řádu. Soustředění se na věci jako finance, oblečení, stavby, role, úřady a na to, kdo má autoritu, nám dává pocit jistoty, řádu a kontroly. Podle mých zkušeností jsou lidé, kteří najdou Boha, obvykle lidé, kteří své hledání a své otázky berou velmi vážně, více než aby si byli absolutně jisti svými odpověďmi. Nabízím to jako těžce nabytou moudrost.

Father Richard explores why he believes we must be humble in our language when we speak of God and truth:

German scholar Heinrich Zimmer (1890–1943) studied sacred images and their relationship to spirituality. He said, “The best things can’t be told: the second-best are misunderstood.” [1] So we settle for talking about the “third-best things,” which, in my culture, I suppose are things like sports, television, the weather, and other safe topics.

The best things can’t be talked about—they can only be experienced. And then if we try to talk about them, we know that we see “through a glass darkly” (1 Corinthians 13:12). Our best attempts will still be merely stammering, grasping for good enough words. But one of the great difficulties of theology and spirituality is that its subject matter is precisely those “best things” that cannot be talked about. If religion does not have humility about knowing, it ends up being smug, silly, and superstitious.

The second-best things which, according to Zimmer, “are misunderstood,” are those things that merely point to the first-best things. These belong to philosophy, theology, psychology, art, and poetry, all of which—like sacred Scripture—are so easily misunderstood. Yet what I have tried to do in my work is to use those second-best things that point to and clarify the first-best things. What else can we do? All our words, beliefs, and rituals are merely “fingers pointing to the moon.” [2]

I believe Jesus follows the same risky path, which has allowed him to be interpreted in so many different ways. Apparently, he was willing to take that risk, or he would have written down his teachings himself. Why do we think we have a right to certainty or complete clarity? This is the necessary and good poverty of all spiritual language. After all, Jesus never said, “You must be right!” or even that it was important to be right. That’s the genius of the biblical tradition. Jesus offers himself instead as “way, truth, and life” (John 14:6), and suddenly it all becomes about the sharing of our person instead of any fighting over ideas. Some people will meet that statement with resistance and criticism because we feel so much more in control when we are right than when we are in right relationship.

Such admitted poverty in words should keep us humble, curious, and searching for God, although the history of religion has been quite the contrary. In fact, what we have largely done, even in church, is talk about the third-best things. Focusing on things like finances, clothing, edifices, roles, offices, and who has the authority gives us a sense of certitude, order, and control. In my experience, the people who find God are usually people who are very serious about their quest and their questions, more so than being absolutely certain about their answers. I offer that as hard-won wisdom.