To, co nejvíce potřebujeme
k tomu, abychom dosáhli pokroku
, je mlčet
před tímto velkým Bohem
svojí chutí
a svým jazykem,
neboť řeč
, kterou nejlépe slyší
, je tichá láska.

-Jan od Kříže,Řeči světla a lásky,trans. Mirabai Starr

Jan od Kříže popisuje pochybnosti, které narušují duši v temné noci, kdy chybí veškerý smysl pro poznání Boha. Mirabai Starrová překládá z Janova klasického díla Temná noc duše:

Hluboké utrpení duše v noci smyslu nepochází ani tak z vyprahlosti, kterou musí snášet, ale z tohoto rostoucího podezření, že ztratila cestu. Myslí si, že veškeré duchovní požehnání skončilo a že ji Bůh opustil. Ve svatých věcech nenachází ani oporu, ani potěšení. Je stále unavenější a marně se snaží praktikovat triky [modlitební praktiky], které dříve přinášely výsledky.

Jan od Kříže povzbuzuje ty, kdo prožívají tuto temnou noc, aby důvěřovali tichu, které přichází, když se vzdáme potřeby mluvit s Bohem pomocí vlastních slov:

Není čas na diskurzivní rozjímání. Místo toho se duše musí odevzdat do klidu a ticha, i když je přesvědčena, že nic nedělá a ztrácí čas. Mohla by se domnívat, že tento nedostatek touhy o čemkoli přemýšlet je jistým znamením její lenosti. Ale prostá trpělivost a vytrvalost ve stavu beztvaré modlitební bdělosti, zatímco nic nedělá, dokáže velké věci.

Jediné, co je zde zapotřebí, je uvolnit její duši, nezatíženou, nechat ji odpočinout si od myšlenek a vědomostí, přestat se trápit přemýšlením a meditací. Duše se musí spokojit s láskyplnou pozorností vůči Bohu, bez rozčilování, bez námahy, bez touhy zakusit ho nebo pocítit. Tyto nutkání duši pouze zneklidňují a odvádějí od pokojného ztišení a sladké lehkosti, která je vlastní nabízenému daru kontemplace.

Duše může mít i nadále výčitky svědomí, že ztrácí čas. Může se ptát, zda by nebylo lepší dělat něco jiného, když při modlitbě nemůže nic promýšlet ani aktivovat. Nechť tyto pochybnosti snáší klidně. Nyní není jiná cesta k modlitbě, než se odevzdat této sladké lehkosti a šíři ducha. Pokud se duše snaží zapojit své vnitřní schopnosti, aby něco vykonala, promarní dobrotu, kterou jí Bůh vštěpuje skrze pokoj, v němž prostě spočívá. . . .

Nejlépe udělá duše, když nebude věnovat pozornost tomu, že jí činnost jejích schopností uniká. . . . Potřebuje se dostat z cesty. Ať nyní v klidné hojnosti řekne "ano" vnuknuté kontemplaci, kterou jí Bůh uděluje. . . . Kontemplace není nic jiného než skrytý, pokojný a láskyplný příliv Boha. Je-li mu dán prostor, roznítí duši v duchu lásky.

What we need most
in order to make progress
is to be silent
before this great God
with our appetite
and with our tongue,
for the language
he best hears
is silent love.

—John of the Cross, Sayings of Light and Love, trans. Mirabai Starr

John of the Cross describes the doubt that disrupts a soul in the dark night, when all sense of knowing God is absent. Mirabai Starr translates from John’s classic work Dark Night of the Soul:

The deep suffering of the soul in the night of sense comes not so much from the aridity she must endure but from this growing suspicion that she has lost her way. She thinks that all spiritual blessing is over and that God has abandoned her. She finds neither support nor delight in holy things. Growing weary, she struggles in vain to practice the tricks [prayer practices] that used to yield results.

John of the Cross encourages those experiencing this dark night to trust the silence that comes when we surrender our need to speak to God using our own words:

This is no time for discursive meditation. Instead, the soul must surrender into peace and quietude, even if she is convinced she is doing nothing and wasting time. She might assume that this lack of desire to think about anything is a sure sign of her laziness. But simple patience and perseverance in a state of formless prayerfulness, while doing nothing, accomplishes great things.

All that is required here is to set her soul free, unencumbered, to let her take a break from ideas and knowledge, to quit troubling herself about thinking and meditating. The soul must content herself with a loving attentiveness toward God, without agitation, without effort, without the desire to taste or feel him. These urges only disquiet and distract the soul from the peaceful quietude and sweet ease inherent in the gift of contemplation being offered.

The soul might continue to have qualms about wasting time. She may wonder if it would not be better to be doing something else, since she cannot think or activate anything in prayer. Let her bear these doubts calmly. There is no other way to go to prayer now than to surrender to this sweet ease and breadth of spirit. If the soul tries to engage her interior faculties to accomplish something, she will squander the goodness God is instilling in her through the peace in which she is simply resting. . . .

The best thing for the soul to do is to pay no attention to the fact that the actions of her faculties are slipping away. . . . She needs to get out of the way. In peaceful plentitude, let her now say “yes” to the infused contemplation God is bestowing upon her. . . . Contemplation is nothing other than a secret, peaceful, loving inflow of God. If given room, it will fire the soul in the spirit of love.