Jedním z hlavních témat, které se objevuje v díle Jana od Kříže, je touha duše po Bohu. Mirabai Starr tento stav popisuje:

Je to, jako by do vašeho života vstoupil nejkrásnější milenec na světě, dvořil se vám dokonalou poezií a elektrizujícími polibky, slíbil vám, že jste ta jediná, ta jediná, a pak uprostřed noci beze slova zmizel. Ale je to milenec, který vás nikdy neopustí. . . . Znáš jen nesnesitelnou touhu. Zapomněla jsi, že touha sama je odpovědí na touhu, že v samotném volání po Svatém se do tebe Svatý vlévá. [1]

Janova duše prostřednictvím své poezie volá k Bohu:

Kam ses schoval,
[Milovaný] a nechal jsi mě truchlit, starost na starosti?"
Zranil jsi mě a nechtěl jsi zůstat
ale odtamtud jsi odešel jako jelen?"
Pospíchal jsem vpřed s prosbou prázdného vzduchu.

Vy pastýři, kteří se touláte
po pásmu, kde se hory dotýkají nebe,
kdybyste potkali mou lásku
- mou jedinou lásku - řekněte mu, proč
jsem mdlá a v horečce a možná zemřu. [2]

Učitel ČAK James Finley upřesňuje, že ne všechny touhy po božském budou prožívány tak dramatickým nebo jasným způsobem. Můžeme také věnovat pozornost vlastní nespokojenosti s tím, "jak se věci mají". Jim píše:

Touhy, které tvoří niternou energii modlitby, nemusí být nutně pociťovány a vyjadřovány konkrétním a hmatatelným způsobem, který je snadné rozpoznat. Někdy - ve skutečnosti často - jsou touhy modlitby rozptýlenými a tlumenými touhami, které člověk sotva cítí. Všimneme si, že máme tendenci být k duchovní cestě až příliš lhostejní a neangažovaní. Když se však podíváme pozorněji, můžeme rozeznat nespokojenost s naším zjevným nedostatkem horlivosti. Nespokojenost skrývá jemnou touhu skrytou pod povrchem trvajícího zdánlivého nedostatku chuti. . . . Předstíráme, že nám nezáleží na tom, na čem nám na jakési hluboké, těžko přístupné úrovni ve skutečnosti velmi záleží. Zdá se, že existuje dohoda, kterou srdce uzavírá samo se sebou, aby si nepřiznalo, že skrývá tak hlubokou touhu, že by se bez jejího naplnění neobešlo.

Kdykoli se se mnou někdo na duchovní cestě podělí o své obavy z nedostatku touhy a oddanosti své cestě, často cítím něžný smutek ve všem, co sdílí. Něha spočívá v upřímnosti, s jakou jim na tom zjevně záleží. Kdyby jim totiž nezáleželo, jejich vnímaný nedostatek péče by se jich netýkal. A smutek spočívá v jejich neschopnosti vidět, jak je Bůh uprostřed jejich skutečného i domnělého nedostatku oddanosti Bohu tak miluje. [3]

One of the primary themes that emerges in the work of John of the Cross is the soul’s longing for God. Mirabai Starr describes this state:

It feels as if the most beautiful lover in the world had come into your life, wooed you with perfect poetry and electric kisses, promised you were the one, the one and only, and then disappeared in the middle of the night without a word. But this is a lover who will never leave you. . . . You know only unbearable yearning. You have forgotten that the longing itself is the answer to the longing, that in the very crying out for the Holy One, the Holy One is pouring herself into you. [1]

Through his poetry, John’s soul cries out to God:

Where have you hidden away,
[Beloved], and left me grieving, care on care?
Hurt me and wouldn’t stay
but off like a deer from there?
I hurried forth imploring the empty air.

You shepherds, you that rove
over the range where mountains touch the sky,
if you should meet my love
—my one love—tell him why
I’m faint, and in a fever, and may die. [2]

CAC teacher James Finley clarifies that not all longings for the divine will be experienced in such a dramatic or clear way. We can also pay attention to our own dissatisfaction with “the way things are.” Jim writes:

The longings that form the visceral energy of prayer are not necessarily felt and expressed in concrete and tangible ways that are easy to recognize. Sometimes—often, in fact—the longings of prayer are diffused and muted longings that one barely feels at all. What we notice is that we tend to be entirely too indifferent and uncommitted to the spiritual path. But in looking more closely, we can discern a sense of discontent with our apparent lack of zeal. The discontent belies a subtle desire hidden beneath the surface of an ongoing apparent lack of desire. . . . We pretend we do not care about what we, at some deep level that is hard to access, actually care about very much. There is, it seems, a deal that the heart makes with itself not to admit that it harbors a desire so deep it could not go on without that desire being fulfilled.

Whenever someone on the spiritual path shares with me their concerns about their lack of desire for and commitment to their path, I often sense the tender sadness in all that they share. The tenderness lies in the sincerity in which they obviously do care. For if they did not care, their perceived lack of caring would be of no concern to them. And the sadness lies in their inability to see how God loves them so in the midst of their real and imagined lack of commitment to God. [3]