V nové knize Mirabai Starrové Svatý Jan od Kříže: Kříže (1542-1591): touha, mlčení, nevědomost a láska. Meditace tohoto týdne se zaměřují na tato čtyři trvalá mystická témata. Začneme úvahou otce Richarda o jeho vlastní zkušenosti s Bohem:

Božsko-lidský milostný vztah je skutečně vzájemným tancem. Někdy, abychom mohli vykročit vpřed, musí druhý partner trochu ustoupit. Odstoupení je jen na okamžik a jeho účelem je přitáhnout nás k němu nebo k ní - ale v danou chvíli to tak nevypadá. Máme pocit, že náš partner ustupuje. Nebo nám to prostě připadá jako utrpení.

Bůh také vytváří stažení, "skrývá svou tvář", jak to nazývalo mnoho mystiků a svatopisců. Bůh vytváří vakuum, které může vyplnit jen Bůh. Bůh pak čeká, zda budeme svému Božímu partnerovi důvěřovat, aby nakonec zaplnil prostor v nás, který se nyní stal ještě prostornějším a vnímavějším. To je ústřední téma temnoty, nutných pochybností nebo toho, co mystici nazývali "stažení Boží lásky". Věděli, že to, co se jeví jako utrpení, deprese, zbytečnost - okamžiky, kdy se Bůh stáhl -, jsou často hluboké projevy důvěry a pozvání k důvěrnosti z Boží strany. Na vnitřní cestě duše se setkáváme s Bohem, který komunikuje s naším nejhlubším já, který člověka rozvíjí, dovoluje mu chyby a odpouští mu je. Právě toto dávání a přijímání a vědomí, že k němu dojde, činí Boha jako Milujícího tak skutečným.

Zkušenost mystika dvacátého století Pierra Teilharda de Chardin je ozvěnou zkušenosti Jana od Kříže o čtyři století dříve:

Bůh se nenabízí našim konečným bytostem jako věc celá a připravená k přijetí. Bůh je pro nás věčným objevováním a věčným růstem. Čím více si myslíme, že Bohu rozumíme, tím více se nám Bůh zjevuje jinak. Čím více si myslíme, že Boha držíme, tím více se Bůh vzdaluje a vtahuje nás do hlubin sebe sama. [1]

Otec Richard uzavírá:

Musím zde být upřímný ke svému vlastnímu životu. Posledních deset let jsem měl jen málo duchovních "pocitů", ani útěchy, ani opuštěnosti. Většinu dní jsem se musel prostě rozhodnout věřit, milovat a důvěřovat. Vím, že v tomto ohledu stojím v dobré společnosti Teilharda, Jana od Kříže, Matky Terezy a bezpočtu dalších mystiků a světců a možná i některých z vás.

Ale Bůh mě odměňuje za to, že se nechávám odměňovat Bohem:
To je ten božský dvojstup, kterému říkáme milost:
Já to dělám, a přece to nedělám;
Děje se to mně, a přece to dělám i já.
Bůh však v tomto tanci, který poznáme až časem, vždycky vede.

In Mirabai Starr’s new book Saint John of the Cross: Luminous Darkness, she highlights four major themes found in the writings of John of the Cross (1542­–1591): longing, silence, unknowing, and love. This week’s meditations focus on these four enduring mystical themes. We begin with a reflection from Father Richard on his own experience of God:

The divine-human love affair really is a reciprocal dance. Sometimes, in order for us to step forward, the other partner must step away a bit. The withdrawal is only for a moment, and its purpose is to pull us toward him or her—but it doesn’t feel like that in the moment. It feels like our partner is retreating. Or it just feels like suffering.

God creates the pullback too, “hiding his face,” as it was called by so many mystics and scriptures. God creates a vacuum that God alone can fill. Then God waits to see if we will trust our God partner to eventually fill the space in us, which now has grown even more spacious and receptive. This is the central theme of darkness, necessary doubt, or what the mystics called “God’s withdrawing of love.” They knew that what feels like suffering, depression, uselessness—moments when God has withdrawn—are often deep acts of trust and invitation to intimacy on God’s part. On the inner journey of the soul we meet a God who interacts with our deepest selves, who grows the person, allowing and forgiving mistakes. It is precisely this give-and-take, and knowing there will be give-and-take, that makes God so real as a Lover.

The experience of the twentieth-century mystic Pierre Teilhard de Chardin echoes that of John of the Cross four centuries earlier:

God does not offer Himself to our finite beings as a thing all complete and ready to be embraced. For us God is eternal discovery and eternal growth. The more we think we understand God, the more God reveals Himself as otherwise. The more we think we hold God, the further God withdraws, drawing us into the depths of Himself. [1]

Father Richard concludes:

I must be honest with you here about my own life. For the last ten years I have had little spiritual “feeling,” neither consolation nor desolation. Most days, I’ve had to simply choose to believe, to love, and to trust. In this, I know I stand in good company with Teilhard, John of the Cross, Mother Teresa, and countless other mystics and saints, and maybe some of you.

But God rewards me from letting God reward me:
This is the divine two-step that we call grace:
I am doing it, and yet I am not doing it;
It is being done unto me, and yet by me too.
Yet God always takes the lead in the dance, which we only recognize over time.