Násilí podporuje špatný druh světa, svět, který vytváří podmínky pro násilí na tělech, místo aby se snažil zašít kulturní bolest a vytvořit podmínky pro existenci těl bez hrozby násilí. -Robyn Henderson-Espinoza, Tělo se stává

Aktivistická teoložka Robyn Henderson-Espinoza potvrzuje naši společnou schopnost budovat svět, v němž těla netrpí násilím. Píše o tom, jak se v roce 2017 připojila ke křesťanským vůdcům v odporu proti rasové nenávisti v Charlottesville ve Virginii:

Brzy po návratu domů [z Charlottesville] jsem začala dostávat zprávy a e-maily na Twitteru a na můj práh pomalu začaly přicházet neoznačené balíčky. Někdo měl mou adresu a rozesílal balíčky ve snaze mě vystrašit a obtěžovat. . . .

Když jsem se prodíral nenávistnou poštou a balíčky zaslanými do mého domu, začal jsem přemýšlet o tom, jaký svět chceme budovat. . . .

Jakými lidmi se chceme stát?

Jaký svět chceme obývat? . . .

Náš svět a naše kultura podporují a urychlují násilí na tělech. Naše vtělení je ohrožováno politikou a politikou, které neberou ohled na cítění těla ani na způsoby, jakými jsou naše pocity a emoce ovlivňovány vším, co se ve světě děje. Otázka o znovuzískání našich těl a přiklonění se k práci na ztělesnění se tedy týká také toho, jak se staráme sami o sebe a učíme se pečovat o druhé.

V době, kdy na našich hranicích dochází k rozmanitému násilí a kdy globální pandemie vytváří násilí kaskádovitého smutku, je důležité promyslet a procítit, jak být co nejlépe přítomni sami se sebou a jeden s druhým, a klást si přitom následující otázky: Jaké jsou naše postupy přítomnosti? Dýcháme svým kolektivním tělem, nebo je naše kolektivní tělo natolik rozbité a trpí bolestí, že nemáme přístup ke kolektivní povaze našeho těla? Přítomnost začíná nejprve u nás, u mě. A po mně začíná já propojeným s my . . . . [1]

Buddhistické učitelky Pamela Ayo Yetunde a Cheryl Giles píší o vědomém dýchání jako o praxi přítomnosti, která je nedílnou součástí jejich odporu proti rasovému násilí:

Poznáme-li své nejhlubší pocity, víme, že nemůžeme plně žít s utrpením, neviditelností a dehumanizací. Náš odpor proti útlaku je naším právem svobodně dýchat, aniž by z nás síla ruky, nohy nebo kolena na krku neustále vysávala život. Tím, že sledujeme, jak černá a hnědá těla bez odporu umírají v důsledku policejního násilí, pomalu umíráme i my. . . . A možná tím, že se nebráníme, nevědomky činíme rozhodnutí nechat se umlčet, protože se příliš bojíme nárokovat si a ctít nejcennější dar, který máme: dech. Jako praktikující černí buddhisté však dech důvěrně známe díky všímavosti k dechu. Na počest George Floyda a bezpočtu dalších slibujeme, že budeme dýchat. Dýcháme pro blaho všech cítících bytostí. [2]

Violence encourages the wrong kind of world, a world that creates conditions for violence against bodies instead of one that seeks to suture the cultural pain and create conditions for bodies to exist without the threat of violence. —Robyn Henderson-Espinoza, Body Becoming

Activist theologian Robyn Henderson-Espinoza affirms our collective capacity to build a world in which bodies do not suffer violence. They write about joining Christian leaders in opposition to racial hatred in Charlottesville, Virginia in 2017:

Soon after I returned home [from Charlottesville], I began receiving Twitter messages and emails, and unmarked packages slowly began arriving at my doorstep. Someone had my address and was mailing packages in an effort to scare and harass me. . . .

As I waded through hate mail and packages sent to my home, I began to think about the kind of world we want to build. . . .

What kind of humans do we want to become?

What kind of world are we seeking to inhabit? . . .

Our world and our culture promote and accelerate violence against bodies. Our embodiment is threatened by policies and politics that don’t have regard for the felt sense of the body or for the ways our feelings and emotions are impacted by all that is happening in the world. So the question about reclaiming our bodies and leaning into the work of becoming embodied is also about how we care for ourselves and learn to care for another.

With manifold violence occurring at our borders and with a global pandemic creating the violence of cascading grief, it is important to think through and feel through how to be as present with our selves and with one another as best as we can, asking the following questions: What are our practices of being present? Are we breathing with our collective body, or is our collective body so broken and in pain that we cannot access the collective nature of our body? Presence first begins with us, with me. And after me, it begins with the I connected to the we . . . . [1]

Buddhist teachers Pamela Ayo Yetunde and Cheryl Giles write about conscious breathing as a practice of being present, which is an integral part of their resistance to racial violence:

Recognizing our deepest feelings, we know we cannot live fully with suffering, invisibility, and dehumanization. Our resistance to oppression is our right to breathe freely, without the force of a hand or foot or knee on our throats constantly draining the life out of us. By watching Black and brown bodies die by police violence without resistance, we slowly die too. . . . And perhaps by not resisting, we unwittingly make a choice to allow ourselves to be silenced because we are too afraid to claim and honor the most precious gift we hold: the breath. But as Black Buddhist practitioners, we intimately know the breath through mindfulness of the breath. In honor of George Floyd and countless others, we vow to breathe. We breathe for the well-being of all sentient beings. [2]