V roce 1977 se sešli katoličtí biskupové Latinské Ameriky, aby pojmenovali situaci společného násilí a znovu se zavázali k evangeliu míru:

Žijeme v celém ovzduší násilí. V oblasti ekonomiky dochází k násilí z důvodu akutních fiskálních krizí, opakované devalvace našich měn, nezaměstnanosti a prudce rostoucích daní - jejichž břemeno nakonec dopadá na chudé a bezmocné. V politické oblasti dochází k násilí, protože naši lidé jsou v různé míře zbavováni práva na sebevyjádření a sebeurčení a na výkon svých občanských práv. Ještě závažnější je v mnoha zemích porušování lidských práv v podobě mučení, únosů a vražd. Násilí se objevuje také v různých formách kriminality, ve zneužívání drog jako úniku z reality, ve špatném zacházení se ženami - vše je tragickým projevem frustrace a duchovního a kulturního úpadku lidí, kteří ztrácejí naději v zítřek.

Nemůžeme se zde honem schovávat za prázdné teorie nebo se schovávat za odsouzení jedné skupiny jinou skupinou. Násilí tu je, je to fakt. Nespravedlnost existuje; to je realita. Jako křesťané se s tím nesmíme smířit. Nesmíme dovolit, abychom si zvykli na zlo, a už vůbec ne na zlo, které je každodenní a neustálé. [1]

Salvadorský arcibiskup Óscar Romero (1917-1980) v řadě kázání, rozhlasových projevů, novinových článků a veřejných vystoupení vyzval lid své církve a svého národa, aby se vrátil k hodnotám evangelia, zejména k hodnotám spravedlnosti a lásky, které jsou cestou k ukončení násilí.

Neustále prohlašuji, že pokud chceme skutečně účinně skoncovat s násilím, musíme odstranit násilí, které leží u kořenů veškerého násilí: strukturální násilí, sociální nespravedlnost, vyloučení občanů ze správy země, represe. To vše tvoří prvotní příčinu, z níž přirozeně vyplývá to ostatní. [2]

Když církev odsuzuje revoluční násilí, nesmí zapomínat, že existuje také institucionalizované násilí a že zoufalé násilí utlačovaných osob nelze překonat jednostrannými zákony, zbraněmi nebo přesilou. . . . Dokud mezi námi nebude existovat větší spravedlnost, budou vždy propukat revoluce. [3]

Připomínaje posluchačům přikázání milovat bližního jako sebe sama, Romero kázal:

Kdyby existovala láska k bližnímu, neexistoval by terorismus, represe, sobectví, žádná z tak krutých nerovností ve společnosti, žádné únosy, žádné zločiny. Láska shrnuje zákon. Nejen to, dává křesťanský smysl všem lidským vztahům. . . . Láska dává hojnost všem lidským povinnostem a bez lásky je spravedlnost jen mečem. S láskou se spravedlnost stává bratrským objetím. Bez lásky jsou zákony těžkopádné, represivní a kruté . . . Ale když je láska - bezpečnostní síly by byly zbytečné, nebylo by vězení ani mučení, nebyla by vůle někoho bít. [4]

In 1977, Catholic bishops in Latin America gathered to name their situation of shared violence and to commit themselves anew to the gospel of peace:

We live in a whole climate of violence. There is violence in the area of economics by reason of acute fiscal crises, the repeated devaluation of our currencies, unemployment, and soaring taxes—the burden of which ultimately falls on the poor and helpless. There is violence at the political level, as our people in varying degrees are deprived of their right of self-expression and self-determination and of the exercise of their civil rights. Still more grave in many countries are human-rights violations in the form of torture, kidnappings, and murder. Violence also makes its appearance in various forms of delinquency, in drug abuse as an escape from reality, in the mistreatment of women—all tragic expressions of frustration and of the spiritual and cultural decadence of a people losing their hope in tomorrow.

Here we may not scurry for cover to empty theories or hide behind condemnations of one group by another group. The violence is here; it is a fact. Injustice exists; this is reality. As Christians we may not abide this. We may not allow ourselves to grow accustomed to evil, least of all to an evil that is daily and constant. [1]

In a series of sermons, radio addresses, newspaper articles, and public speeches, Archbishop Óscar Romero (1917–1980) of El Salvador called the people of his church and his nation to return to gospel values, particularly those of justice and love as a way to end violence.

I will not tire of declaring that if we really want an effective end to violence we must remove the violence that lies at the root of all violence: structural violence, social injustice, exclusion of citizens from the management of the country, repression. All this is what constitutes the primal cause, from which the rest flows naturally. [2]

When the church decries revolutionary violence, it cannot forget that institutionalized violence also exists, and that the desperate violence of oppressed persons is not overcome with one-sided laws, with weapons, or with superior force. . . . As long as there is not greater justice among us, there will always be outbreaks of revolution. [3]

Reminding listeners of the commandment to love our neighbors as ourselves, Romero preached:

If there were love of neighbor, there would be no terrorism, no repression, no selfishness, none of such cruel inequalities in society, no abductions, no crimes. Love sums up the law. Not only that, it gives a Christian meaning to all human relations. . . . Love gives plentitude to all human duties, and without love justice is only the sword. With love, justice becomes a brother’s embrace. Without love, laws are arduous, repressive, cruel. . . But when there is love—security forces would be superfluous, there would be no jail or tortures, no will to beat anyone. [4]