Ve své knize Všeobecný Kristus se otec Richard svěřuje, že toto učení o eucharistii napsal o Velikonoční neděli 2017 s "velkou radostí":

Když Ježíš pronesl slova "Toto je mé Tělo", věřím, že nemluvil jen o chlebu, který měl přímo před sebou, ale o celém vesmíru, o každé věci, která je fyzická, hmotná, a přesto také naplněná duchem.

Vnímat eucharistii jako zázrak není ve skutečnosti vůbec poselstvím. Chápu, proč ji tak často slavíme. Toto poselství je takovým šokem pro psychiku, takovou výzvou naší pýše a individualismu, že je třeba celoživotní praxe a velké zranitelnosti, aby se vžilojako vzor každé věci, a ne jen této věci.

Chléb a víno společně zastupují samotné prvky vesmíru, které se také těší a sdělují vtělenou přítomnost. Proč jsme se tomuto poselství tolik bránili? Autenticky eucharistické církve měly jako první rozpoznat korporativní, univerzální a fyzickou povahu "christianizace" hmoty. Katolíci sice správně potvrzují reálnou přítomnost Ježíše v těchto fyzických prvcích země, ale většina z nich si neuvědomuje důsledky toho, co potvrdili. Chléb a víno jsou většinou chápány jako výlučná přítomnost, ačkoli ve skutečnosti je jejich plnou funkcí sdělovat skutečně inkluzivní - a vždy šokující - přítomnost.

Pravý věřící jí to, co se bojí vidět a co se bojí přijmout: Vesmír je Božím tělem, a to jak ve své podstatě, tak ve svém utrpení.

Eucharistie je setkání srdce, kdy rozpoznáváme Přítomnost skrze naši vlastní obětovanou přítomnost. V eucharistii překračujeme pouhá slova nebo racionální myšlení a dostáváme se na místo, kde už o tajemství nemluvíme, začínáme ho přežvykovat. Ježíš neřekl: "Přemýšlejte o tom" nebo "Zírejte na to" nebo dokonce "Uctívejte to". Místo toho řekl: "Jezte to!"

Naše poznání musíme přesunout na tělesnou, buněčnou, participativní, a tedy jednotící úroveň. Musíme neustále jíst a pít Tajemství, dokud nám jednoho dne v nebráněném okamžiku nedojde: "Můj Bože, já jsem opravdu to, co jím! I já jsem Tělo Kristovo." Pak můžeme od nynějška důvěřovat a připustit to, co je pravdou od prvního okamžiku naší existence. Eucharistie by měla působit jako paralyzér, ne jen jako hezký obřad. V naší holé a nahé existenci skrze nás proudí důstojnost a moc - a všichni ostatní ji mají také, i když o tom většinou nevědí. Takové vědomí těla stačí k tomu, aby řídilo a posilovalo celý náš život víry.

Proto se musím držet ortodoxní víry, že v chlebu a víně je skutečná přítomnost. Pro mě pokud obětujeme Skutečnost v základních a univerzálních prvcích, nakonec obětujeme tutéž Skutečnost v nás samých. 

In his book The Universal Christ, Father Richard shares that he wrote this teaching on the Eucharist on Easter Sunday 2017 with “great joy”:

When Jesus spoke the words “This is my Body,” I believe he was speaking not just about the bread right in front of him, but about the whole universe, about every thing that is physical, material, and yet also spirit-filled.

Seeing the Eucharist as a miracle is not really the message at all. I can see why we celebrate it so often. This message is such a shock to the psyche, such a challenge to our pride and individualism, that it takes a lifetime of practice and much vulnerability for it to sink in—as the pattern of every thing, and not just this thing.

The bread and the wine together are stand-ins for the very elements of the universe, which also enjoy and communicate the incarnate presence. Why did we resist this message so much? Authentically eucharistic churches should have been the first to recognize the corporate, universal, and physical nature of the “Christification” of matter. While Catholics rightly affirm the Real Presence of Jesus in these physical elements of the earth, most do not realize the implications of what they have affirmed. The bread and wine are largely understood as an exclusive presence, when in fact their full function is to communicate a truly inclusive—and always shocking—presence.

A true believer is eating what he or she is afraid to see and afraid to accept: The universe is the Body of God, both in its essence and in its suffering.

The Eucharist is an encounter of the heart when we recognize Presence through our own offered presence. In the Eucharist, we move beyond mere words or rational thought and go to that place where we don’t talk about the Mystery anymore; we begin to chew on it. Jesus did not say, “Think about this” or “Stare at this” or even “Worship this.” Instead he said, “Eat this!”

We must move our knowing to the bodily, cellular, participative, and thus unitive level. We must keep eating and drinking the Mystery, until one day it dawns on us, in an undefended moment, “My God, I really am what I eat! I also am the Body of Christ.” Then we can henceforth trust and allow what has been true since the first moment of our existence. The Eucharist should operate like a stun gun, not just a pretty ceremony. We have dignity and power flowing through us in our bare and naked existence—and everybody else does too, even though most do not know it. A body awareness of this sort is enough to steer and empower our entire faith life.

This is why I must hold to the orthodox belief that there is Real Presence in the bread and wine. For me, if we sacrifice Reality in the basic and universal elements, we end up sacrificing the same Reality in ourselves.