Otec Richard Rohr představuje jádro svátostné teologie, že naše konkrétní a běžné okolnosti jsou místy, kde se setkáváme s univerzálním Kristem:   

Každý příběh o vzkříšení, který najdeme v evangeliích, potvrzuje nejednoznačnou - a přesto jistou - přítomnost Zmrtvýchvstalého Krista ve zcela obyčejných situacích, jako je chůze po cestě do Emauz s cizincem, opékání ryb na pláži nebo vzhled zahradníka pro Marii Magdalénu. Tyto momenty z Písma nastolují scénu očekávání a touhy, že Boží přítomnost můžeme vidět v obyčejných a materiálních věcech a nemusíme čekat na nadpřirozená zjevení. My katolíci tomu říkáme sakramentální teologie, kde viditelné a hmatatelné je hlavní branou k neviditelnému. Proto každá z formálních svátostí církve trvá na hmotném prvku, jako je voda, olej, chléb, víno, vkládání rukou nebo tělesnost samotného manželství.

V době, kdy Pavel psal listy do Kolos (1,15-20) a Efezu (1,3-14), tedy asi dvacet let po Ježíšově éře, již spojil jediné Ježíšovo tělo s ostatními lidmi (1 Kor 12,12-31), s jednotlivými prvky symbolizovanými chlebem a vínem (1 Kor 11,23-26) a s celým Kristem vesmírných dějin a samotnou přírodou (Řím 8,19-23). Toto spojení je později vyjádřeno v Prologu k Janovu evangeliu (napsaném několik desetiletí po Pavlových listech), když autor říká: "Na počátku byl Logos a Logos byl u Boha a Logos byl Bůh. Na počátku byl u Boha. Všechno vzniklo skrze něho a bez něho nevznikla ani jedna věc. To, co v něm vzniklo, byl život a život byl světlem lidstva" (Jan 1,1-4), vše má svůj základ v tom, že se Logos stal tělem (1,14).

Jádro poselství Božího vtělení v Ježíši spočívá v tom, že Boží přítomnost je zde, v nás a v celém stvoření, a ne pouze "tam" v nějaké vzdálené říši. První křesťané začali tuto zdánlivě novou a dostupnou Přítomnost nazývat "Pánem i Kristem" (Sk 2,36).

Svátostný princip je následující: Začíná se konkrétním okamžikem setkání, který má základ v tomto fyzickém světě, a duše se odtud univerzalizuje, takže to, co je pravdivé zde, se stává pravdivým i všude jinde. A tak duchovní cesta pokračuje stále většími kruhy začlenění do jediného svatého tajemství! Vždy však začíná tím, co mnozí moudře nazývají "pohoršením konkrétního". Právě tam se musíme odevzdat, i když se nám samotný objekt zdá více než nehodný naší úcty, důvěry či odevzdání. Nejčistší formou spirituality je nalézt Boha v tom, co je přímo před vámi - schopnost přijmout to, co francouzský jezuita a mystik Jean Pierre de Caussade (1675-1751) nazval svátostí přítomného okamžiku. [1]

Father Richard Rohr introduces the heart of sacramental theology, that our particular and ordinary circumstances are the places where we meet the Universal Christ:   

Every resurrection story found in the Gospels affirms an ambiguous—yet certain—presence of the Risen Christ in very ordinary settings, like walking on the road to Emmaus with a stranger, roasting fish on the beach, or looking like a gardener to Mary Magdalene. These moments from Scripture set a stage of expectation and desire that God’s Presence can be seen in the ordinary and the material, and we do not have to wait for supernatural apparitions. We Catholics call this a sacramental theology, where the visible and tactile are the primary doorway to the invisible. This is why each of the formal sacraments of the church insists on a material element like water, oil, bread, wine, the laying on of hands, or the physicality of marriage itself.

By the time Paul wrote the letters to Colossae (1:15–20) and Ephesus (1:3–14), some twenty years after Jesus’ era, he had already connected Jesus’ single body with the rest of the human species (1 Corinthians 12:12–31), with the individual elements symbolized by bread and wine (1 Corinthians 11:23–26), and with the entire Christ of cosmic history and nature itself (Romans 8:19–23). This connection is later articulated in the Prologue to John’s Gospel (written decades after Paul’s letters) when the author says, “In the beginning was the Logos, and the Logos was with God, and the Logos was God. He was in the beginning with God. All things came into being through him, and without him not one thing came into being. What has come into being in him was life, and the life was the light of humanity” (John 1:1–4), all grounded in the Logos becoming flesh (1:14).

The core message of the incarnation of God in Jesus is that the Divine Presence is here, in us and in all of creation, and not only “over there” in some far-off realm. The early Christians came to call this seemingly new and available Presence “both Lord and Christ” (Acts 2:36).

The sacramental principle is this: Begin with a concrete moment of encounter, based in this physical world, and the soul universalizes from there, so that what is true here becomes true everywhere else too. And so the spiritual journey proceeds with ever-greater circles of inclusion into the One Holy Mystery! But it always starts with what many wisely call the “scandal of the particular.” It is there that we must surrender, even if the object itself seems more than a bit unworthy of our awe, trust, or surrender. The purest form of spirituality is to find God in what is right in front of you—the ability to accept what the French Jesuit and mystic Jean Pierre de Caussade (1675–1751) called the sacrament of the present moment. [1]