Den Země

Pro katolickou teoložku Elizabeth Johnsonovou je Ježíšovo vzkříšení příslibem nového života pro celé stvoření:

Jako první plod hojné úrody vzkříšený Ježíš Kristus slibuje budoucnost všem mrtvým, a to nejen mrtvým lidského druhu, ale všech druhů. V Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném Bůh, který milostivě oživuje mrtvé a uvádí v život věci, které neexistují, vykoupí celý kosmos. Jak kázal Ambrož Milánský [zemř. 397] ve čtvrtém století: "V Kristově vzkříšení povstala sama země." Vzkříšení je tedy pro nás vzkříšením, které je pro nás vzkříšením. [1]

Úvaha zní následovně. Tato osoba, Ježíš Nazaretský, vtělená Moudrost, byla složena z hvězdné a pozemské hmoty; jeho život tvořil skutečnou součást historického a biologického společenství Země; jeho tělo existovalo v síti vztahů čerpajících z celého fyzického vesmíru a rozšiřujících se do něj. Jako dítě Země zemřel a Země si ho vyžádala zpět do hrobu. Při vzkříšení bylo jeho tělo znovu povoláno k životu v proměněné slávě. Vzkříšený Ježíš se znovu narodil jako dítě země, zářivě proměněné. . . . Vyvíjející se svět života, veškerá hmota ve svých nekonečných permutacích, nezůstane pozadu, ale bude přetvořena vzkříšujícím působením Boha Stvořitele. [2]

Františkánský teolog Ilia Delio píše na začátku pandemie a připomíná nám, že můžeme oslavovat vzkříšeného Krista v našich životech i v přírodě:

Kde je tento vzkříšený Kristus? Všude a všude kolem nás - ve vás, ve vašem sousedovi, na dřínu venku, na pučící vinné révě, v mravencích, kteří vyskakují škvírami. Celý svět je naplněn Bohem, který prozařuje i ta nejtemnější místa našeho života. "Jít do kostela" znamená probudit se k této božské přítomnosti uprostřed nás a odpovědět v lásce ano: Tvůj život, Bože, je mým životem a životem celé planety. . . .

Máme pozvání jít do kostela novým způsobem, a to modlitbou před novými listy rašícími mezi spícími stromy nebo chvějícími se květy u cesty, které se prodírají pevnou zemí. ...  [S Františkem z Assisi] můžeme i my zpívat se vzduchem, který dýcháme, se sluncem, které na nás svítí, s deštěm, který se snáší na zem, aby ji zavlažil. A můžeme plakat s těmi, kdo truchlí, se zapomenutými, s těmi, kdo trpí nemocí nebo chorobou, se slabými, s uvězněnými. Můžeme truchlit v solidaritě soucitu, ale musíme žít v naději na nový život. Jsme totiž velikonoční lidé a jsme povoláni slavit celou zemi jako Kristovo tělo. Každý skutek vykonaný v lásce vzdává slávu Bohu: děkovné zastavení, smích, pohled do slunce nebo jen pozvednutí přípitku s přáteli na virtuálním setkání. Dobrá zpráva? "On tu není!" Kristus je všude a láska nás učiní celistvými. [3]

Earth Day

For Catholic theologian Elizabeth Johnson, the resurrection of Jesus is a promise of new life for all creation:

As the first fruit of an abundant harvest, the risen Jesus Christ pledges a future for all the dead, not only the dead of the human species but of all species. In Jesus crucified and risen, God who graciously gives life to the dead and brings into being the things that do not exist will redeem the whole cosmos. As Ambrose of Milan [d. 397] in the fourth century preached, “In Christ’s resurrection the earth itself arose.” [1]

The reasoning runs like this. This person, Jesus of Nazareth, Wisdom incarnate, was composed of star stuff and earth stuff; his life formed a genuine part of the historical and biological community of Earth; his body existed in a network of relationships drawing from and extending to the whole physical universe. As a child of the earth he died, and the earth claimed him back in a grave. In his resurrection his flesh was called to life again in transformed glory. Risen from the dead, Jesus has been reborn as a child of the earth, radiantly transfigured. . . . The evolving world of life, all of matter in its endless permutations, will not be left behind but will be transfigured by the resurrecting action of the Creator God. [2]

Writing at the beginning of the pandemic, Franciscan theologian Ilia Delio reminds us that we can celebrate the risen Christ in our lives and in the natural world:

Where is this risen Christ? Everywhere and all around us—in you, your neighbor, the dogwood tree outside, the budding grape vine, the ants popping up through the cracks. The whole world is filled with God, who is shining through even the darkest places of our lives. To “go to church” is to awaken to this divine presence in our midst and respond in love with a yes: Your life, O God, is my life and the life of the planet. . . .

We have an invitation to go to church in a new way, by praying before the new leaves budding through dormant trees or the wobbly flowers by the side of the road pushing through the solid earth. . .  [With Francis of Assisi], we too can sing with the air we breathe, the sun that shines upon us, the rain that pours down to water the earth. And we can cry with those who are mourning, with the forgotten, with those who are suffering from disease or illness, with the weak, with the imprisoned. We can mourn in the solidarity of compassion but we must live in the hope of new life. For we are Easter people, and we are called to celebrate the whole earth as the body of Christ. Every act done in love gives glory to God: a pause of thanksgiving, a laugh, a gaze at the sun, or just raising a toast to your friends at your virtual gathering. The good news? “He is not here!” Christ is everywhere, and love will make us whole. [3]