Svatý čtvrtek

Františkánský učitel Ilia Delio vidí Vtělení jako Boha, který se nám odevzdává v pokorné lidské podobě:

Odevzdání se [Bohu] vyjadřuje víru, že Bůh je láska a láska nikdy nezklame. Bylo by však chybou myslet si, že odevzdání je pohybem v důvěře a lásce pouze z naší strany, jako by Bůh snad čekal, až mu předáme otěže řízení. Taková představa se míjí s obrovským tajemstvím Boha jako lásky, neboť naše odevzdání se Bohu je založeno na Božím odevzdání se nám. ... 

Odevzdání se Bohu v osobě Ježíše Krista je velkým tajemstvím Boha. Bůh se nezdržuje a nečeká, až vše napravíme; naopak, Bůh nás miluje tam, kde jsme, a takové, jací jsme. Ve Vtělení nás božská láska našla a odevzdala se nám. Odevzdala se nám, abychom s ní dělali, co se nám zlíbí.  

Co si počneme s tímto obrovským darem božské lásky, který nám byl tak svobodně dán? Někteří z nás jsou k této lásce slepí, a tak ji ignorují. Jiní nevěří, že se nám Bůh odevzdává - zcela v lásce -, a proto ji odmítají. Ještě jiní se obávají, že by Bůh sebedarovací lásky mohl být slabý, a tak božskou lásku zpochybňují. Pro ty, kdo dýchají Božím Duchem, je však odevzdání se Bohu v lásce největším aktem pokory a člověk může tuto lásku přijmout pouze v chudobě a pokoře. Přijatelnost vyznačuje osobu odevzdání. [1]

Pro otce Richarda jsou svatí František (1182-1226) a Klára z Assisi (1194-1253) mocnými příklady lidí, kteří odevzdali svůj život Bohu a objevili, kým v Bohu skutečně jsou:  

Bůh je jediný, komu se můžeme odevzdat, aniž bychom ztratili sami sebe. Je to paradox. Nemohu vám to dokázat a určitě to tak ne vždycky pocítíte, ale slibuji, že je to pravda. František a Klára ztratili a opustili veškerý strach z utrpení; veškerou potřebu moci, prestiže a majetku; a veškerou potřebu, aby jejich malé já bylo důležité - a vyšli na druhé straně s poznáním něčeho podstatného: kdo skutečně jsou v Bohu, a tím pádem i kým skutečně jsou. Jejich dům pak byl postaven na "základové skále", jak říká Ježíš (Mt 7,24). Taková schopnost skutečné změny je často plodem utrpení a různých forem chudoby, protože falešné já se nevzdá bez boje na život a na smrt. Pokud je utrpení "vždy, když nemáme věci pod kontrolou" (moje definice), pak můžeme pochopit, proč je určitá forma utrpení naprosto nezbytná, aby nás naučila žít mimo iluzi kontroly a vrátit tuto kontrolu zpět Bohu.  

František a Klára dobrovolně skočili právě do ohně, z něhož se většina z nás snaží uniknout, s naprostou důvěrou, že Ježíšova křížová cesta nemůže být a nebude špatná.  

Holy Thursday

Franciscan teacher Ilia Delio sees the Incarnation as God surrendering to us in humble, human form:  

Surrender [to God] expresses one’s belief that God is love and love never fails. We would be remiss to think, however, that surrender is a movement in trust and love only on our part, as if God might be waiting for us to hand over the reins of control. Such an idea misses out on the tremendous mystery of God as love, for our surrender to God is based on God’s surrender to us. . . . 

The surrender of God in the person of Jesus Christ is the great mystery of God. God does not hold back and wait until we get things right; rather, God loves us where we are and as we are. In the Incarnation, divine love has found us and has surrendered to us. It has handed itself over to us to do as we please.  

What do we do with this tremendous gift of divine love so freely given to us? Some of us are blind to this love, so we ignore it. Others do not believe that God surrenders—completely in love with us—and therefore reject it. Still others fear that a God of self-giving love could be weak, and so they question the divine love. But for those who breathe in the Spirit of God, the surrender of God in love is the greatest act of humility, and one can only receive this love in poverty and humility. Receptivity marks the person of surrender. [1]

For Father Richard, Saints Francis (1182–1226) and Clare of Assisi (1194–1253) are powerful examples of people who surrendered their lives to God, and discovered who they really were in God:  

God is the only one we can surrender to without losing ourselves. It’s a paradox. I can’t prove it to you, and it sure doesn’t always feel like that, but I promise it’s true. Francis and Clare lost and let go of all fear of suffering; all need for power, prestige, and possessions; and all need for their small self to be important—and they came out on the other side knowing something essential: who they really were in God and thus who they really were. Their house was then built on “bedrock,” as Jesus says (Matthew 7:24). Such an ability to really change is often the fruit of suffering, and various forms of poverty, since the false self does not surrender without a fight to its death. If suffering is “whenever we are not in control” (my definition), then we can understand why some form of suffering is absolutely necessary to teach us how to live beyond the illusion of control and to give that control back to God.  

Francis and Clare voluntarily leapt into the very fire from which most of us are trying to escape, with total trust that Jesus’ way of the cross could not, and would not, be wrong.