Pro Cynthii Bourgeault je srdce Ježíšovy služby shrnuto ve způsobu, jakým se radikálně odevzdává pro lásku:  

[Ježíšova] představa "smrti sobě samému" nespočívala ve vnitřním odříkání a střežení čistoty jeho bytosti, ale v radikálním promarnění všeho, co měl a čím byl. V životě děsil prim a proper tím, že večeřel s celníky a prostitutkami, vyprávěl podobenství o extravagantní štědrosti, dával svůj souhlas k činům nákladné a zdánlivě nesmyslné oběti, jako byla žena, která rozbila alabastrovou nádobu, aby ho pomazala vzácným olejem; tím, že vždy a všude učil: "Neshromažďujte si poklady na zemi". Janovi učedníci ho odsuzovali za to, že pije a hoduje; farizeové ho odsuzovali za to, že uzdravuje v sobotu. On však šel svou cestou, plně se oddal životu a smrti, ztrácel se, rozhazoval, "hazardoval s každým darem, který Bůh dává". Je to... láska zcela vylitá, "pohlcená tím, čím byla živena", řečeno slovy Shakespearova sonetu - která otevírá bránu do nebeského království. To je to, co Ježíš učil a po čem chodil.  

A nám zanechal metodu, jak tuto cestu sami praktikovat, metodu, kterou sám dovedl k dokonalosti v Getsemanské zahradě. Když vás obklopí strach, rozpory, zrada; když se vám v hlavě rozezní poplašné zvonky "bojuj, nebo uteč" a všechno ve vás se chce vzchopit a bránit, neomylným způsobem, jak se vymanit a získat zpět svůj domov v tomto útočišti království, je jednoduše svobodně propustit vše, čeho se držíte - včetně, pokud na to dojde, samotného života. Metoda úplného, dobrovolného sebeodevzdání vás okamžitě znovu spojí s pramenem; ve skutečnosti to je  pramen. Nejodvážnějším hazardem Ježíšovy dráhy čisté lásky může být právě to, že nám ukazuje, že sebeodevzdání není prostředkem k něčemu jinému; tento čin je sám o sobě plným vyjádřením svého smyslu a okamžitě uvádí v život "nové stvoření": integrální celistvost Lásky projevující se ve zvláštnosti lidského srdce. [1]

Howard Thurman (1900-1981) podobně chápal jádro křesťanské spirituality jako odevzdání se Bohu, které paradoxně otevírá náš život větší svobodě, jakou bychom si jinak nedokázali představit:  

Odevzdávám se Bohu bez jakýchkoli podmínek a výhrad. Nebudu s [Bohem] vyjednávat. Své odevzdání nebudu provádět po částech, ale obnažím samotný střed svého já, aby celá má bytost byla nabita tvořivou energií Boha. Kousek po kousku nebo rozsáhlou oblast po rozsáhlé oblasti musí být můj život přeměněn v život Boží. Jakmile se tak stane, vstoupím do významu skutečné svobody a břemena, která se zdálo, že nejsem schopen unést, budou unášena proudem Božího života a lásky.

Ústředním prvkem společenství s Bohem je akt sebeodevzdání. [2]

For Cynthia Bourgeault, the heart of Jesus’ ministry is summed up in the way he radically surrenders himself for the sake of love:  

[Jesus’] idea of “dying to self” was not through inner renunciation and guarding the purity of his being, but through radically squandering everything he had and was. In life he horrified the prim and proper by dining with tax collectors and prostitutes, by telling parables about extravagant generosity, by giving his approval to acts of costly and apparently pointless sacrifice such as the woman who broke open the alabaster jar to anoint him with precious oil; by teaching always and everywhere, “Lay not up for yourselves treasures on earth.” John’s disciples disapproved of him for drinking and banqueting; the Pharisees disapproved of him for healing on the sabbath. But he went his way, giving himself fully into life and death, losing himself, squandering himself, “gambling away every gift God bestows.” It is . . . love utterly poured out, “consum’d with that which it was noursh’d by,” in the words of Shakespeare’s sonnet—that opens the gate to the Kingdom of Heaven. This is what Jesus taught and this is what he walked.  

And he left us a method for practicing this path ourselves, the method he himself modeled to perfection in the garden of Gethsemane. When surrounded by fear, contradiction, betrayal; when the “fight or flight” alarm bells are going off in your head and everything inside you wants to brace and defend itself, the infallible way to extricate yourself and reclaim your home in that sheltering kingdom is simply to freely release whatever you are holding onto—including, if it comes to this, life itself. The method of full, voluntary self-donation reconnects you instantly to the wellspring; in fact, it is the wellspring. The most daring gamble of Jesus’ trajectory of pure love may just be to show us that self-emptying is not the means to something else; the act is itself the full expression of its meaning and instantly brings into being “a new creation”: the integral wholeness of Love manifested in the particularity of a human heart. [1]

Howard Thurman (1900–1981) likewise understood the heart of Christian spirituality as surrender to God, which paradoxically opens our lives up to a greater freedom that we could not otherwise have imagined:  

I surrender myself to God without any conditions or reservations. I shall not bargain with [God]. I shall not make my surrender piecemeal but I shall lay bare the very center of me, that all of my very being shall be charged with the creative energy of God. Little by little, or vast area by vast area, my life must be transmuted in the life of God. As this happens, I come into the meaning of true freedom and the burdens that I seemed unable to bear are floated in the current of the life and love of God.

The central element in communion with God is the act of self-surrender. [2]