V září 2020 papež František hovořil o bolesti a utrpení způsobeném pandemií COVID-19. Probíhající krize po celém světě přinesly jeho poselství o solidaritě ještě větší ohlas:

Chceme-li z této krize vyjít lépe než dříve, musíme tak učinit společně; společně, ne sami. Společně. Ne sami, protože to nelze zvládnout. Buď se to udělá společně, nebo se to neudělá. Musíme to udělat společně, všichni, v solidaritě. . . .

Velký svět není nic jiného než globální vesnice, protože vše je vzájemně propojeno, ale ne vždy tuto vzájemnou závislost  přeměníme na solidaritu. Mezi vzájemnou závislostí a solidaritou je dlouhá cesta. Sobectví - jednotlivců, národů a skupin s mocí - a ideologická strnulost místo toho udržují "struktury hříchu". [1] 

Papež František hovoří o Letnicích (Sk 2,1-3) jako o příkladu Božího Ducha inspirujícího solidaritu, o rozmanitých tvorech sjednocených ke sdílení osvobozující Boží lásky:

Duch vytváří jednotu v rozmanitosti, vytváří harmonii. . . . Každý z nás je nástrojem, ale nástrojem společenství, který se plně podílí na budování společenství. Svatý František z Assisi to dobře věděl a inspirován Duchem dal všem lidem, či spíše tvorům, jméno bratr nebo sestra. Dokonce i bratr vlk, vzpomeňte si.

O Letnicích se Bůh zpřítomňuje a inspiruje víru společenství sjednoceného v rozmanitosti a solidaritě. Rozmanitost a solidarita sjednocené v harmonii, to je cesta. . . . Rozmanitost v solidaritě má také protilátky, které léčí společenské struktury a procesy, jež se zvrhly v systémy nespravedlnosti, systémy útlaku. Proto je solidarita dnes cestou, kterou se máme vydat k postpandemickému světu, k uzdravení našich mezilidských a sociálních neduhů. Jiná cesta neexistuje. Buď se vydáme cestou solidarity, nebo se situace ještě zhorší. Chci zopakovat: z krize se nevychází stejně jako před ní. Pandemie [Otec Richard: a válka na Ukrajině] je krizí. Z krize vycházíme buď lepší, nebo horší než předtím. Je na nás, abychom si vybrali. A solidarita je skutečně způsob, jak z krize vyjít lépe, nikoliv s povrchními změnami, s čerstvým nátěrem, aby vše vypadalo dobře. Ne. Lepší! 

Uprostřed krize nám solidarita vedená vírou umožňuje převádět Boží lásku do naší globalizované kultury, a to nikoliv stavěním věží nebo zdí - a kolik zdí se dnes staví!" - které rozdělují, ale pak se hroutí, ale vzájemným prolínáním komunit a udržováním procesů růstu, které jsou skutečně lidské a pevné. A k tomu pomáhá solidarita. . . .

Uprostřed krizí a bouří nás Pán volá a vyzývá, abychom znovu probudili a aktivovali tuto solidaritu, která je schopna dát pevnost, oporu a smysl těmto hodinám, v nichž se zdá, že všechno ztroskotalo. Kéž nás tvořivost Ducha svatého povzbudí k vytváření nových forem důvěrně známé pohostinnosti, plodného bratrství a všeobecné solidarity. 

In September 2020, Pope Francis spoke of the pain and suffering caused by the COVID-19 pandemic. Ongoing crises around the world have brought his message of solidarity into greater resonance:

To emerge from this crisis better than before, we have to do so together; together, not alone. Together. Not alone, because it cannot be done. Either it is done together, or it is not done. We must do it together, all of us, in solidarity. . . .

The big wide world is none other than a global village, because everything is interconnected, but we do not always transform this interdependence into solidarity. There is a long journey between interdependence and solidarity. The selfishness—of individuals, nations and of groups with power—and ideological rigidities instead sustain “structures of sin.” [1] 

Pope Francis speaks of Pentecost (Acts 2:1–3) as an example of God’s Spirit inspiring solidarity, diverse creatures united to share the liberating love of God:

The Spirit creates unity in diversity; he creates harmony. . . . Each one of us is an instrument, but a community instrument that participates fully in building up the community. Saint Francis of Assisi knew this well, and inspired by the Spirit, he gave all people, or rather, creatures, the name of brother or sister. Even brother wolf, remember.

With Pentecost, God makes himself present and inspires the faith of the community united in diversity and solidarity. Diversity and solidarity united in harmony, this is the way. . . . Diversity in solidarity also possesses antibodies that heal social structures and processes that have degenerated into systems of injustice, systems of oppression. Therefore, solidarity today is the road to take towards a post-pandemic world, towards the healing of our interpersonal and social ills. There is no other way. Either we go forward on the path of solidarity, or things will worsen. I want to repeat this: one does not emerge from a crisis the same as before. The pandemic [Father Richard: and the war in Ukraine] is a crisis. We emerge from a crisis either better or worse than before. It is up to us to choose. And solidarity is, indeed, a way of coming out of the crisis better, not with superficial changes, with a fresh coat of paint so everything looks fine. No. Better! 

In the midst of crises, a solidarity guided by faith enables us to translate the love of God in our globalized culture, not by building towers or walls—and how many walls are being built today!—that divide, but then collapse, but by interweaving communities and sustaining processes of growth that are truly human and solid. And to do this, solidarity helps. . . . 

In the midst of crises and tempests, the Lord calls to us and invites us to reawaken and activate this solidarity capable of giving solidity, support and meaning to these hours in which everything seems to be wrecked. May the creativity of the Holy Spirit encourage us to generate new forms of familiar hospitality, fruitful fraternity and universal solidarity.