Otec Richard se obrací ke svatým Františkovi (1182-1226) a Kláře z Assisi (1194-1253) jako ke vzorům, jak můžeme přijmout a snášet kolektivní utrpení:

Díky své hluboké víře měli František a Klára naprostou důvěru, že Ježíšova zdánlivě negativní cesta kříže nemůže být a nebude špatná. Dobrovolně skočili právě do ohně, před kterým se většina z nás snaží uniknout. Důvěřovali, že Ježíšova cesta je cestou solidarity a společenství s širším světem, který skutečně pomíjí a umírá. Díky Boží milosti mohli důvěřovat konečnému pomíjení všech věcí a tomu, kam pomíjejí. Nečekali na pozdější osvobození - po smrti -, ale uchopili je jako již přítomné.

Když se snažíme žít solidárně s bolestí světa - a netrávíme svůj život útěkem před nutným utrpením -, setkáme se s různými formami "ukřižování". (Toto slovo nepoužívám lehkovážně.) Mnozí říkají, že bolest je fyzické nepohodlí, ale utrpení pramení z našeho odporu, popírání a pocitu nespravedlnosti či křivdy, které s touto bolestí souvisejí. Vím, že to pro mě platí velmi dobře. To je jádro významu utrpení na té či oné úrovni a všichni se to učíme těžkou cestou. Kříž byl Ježíšovým dobrovolným přijetím nezaslouženého utrpení jako akt naprosté solidarity s bolestí světa. Reflexe nad tímto tajemstvím lásky může změnit náš život.

Zdá se, že když trpíme, je nám všem vlastní negativní energie nebo odpor, a právě v těchto chvílích jsme vyzváni k velkorysejší odpovědi. Je to vlastně nezbytné umírání, kterým musí duše projít, aby se dostala výš, dál, hlouběji nebo déle. Svatí nazývali tato umírání "nocí", temnotou nebo obdobím nevědomosti a pochybností. Naše společnost nemá téměř žádné duchovní dovednosti, jak se vypořádat s naší osobní i kolektivní bolestí, a tak se uchylujeme k práškům, závislostem a dalším rozptýlení, abychom se jimi prokousali. To nevěstí pro budoucnost lidstva nic dobrého.

Jen skutečně inspirované duše jako František a Klára se dobrovolně rozhodnou plně naskočit na palubu této lodi života a smrti. Plně se svezli na odporu, kterému se my ostatní vzdáváme. Naše životy se mohou svézt na stejné vlně - kdykoli se pokusíme poctivě zadržet jakoukoli negativitu nebo pochybnosti o sobě samých a kdykoli si "vytrpíme" plnou pravdu o jakékoli situaci, místo abychom se postavili jen na tu stranu, o které si myslíme, že je jediná spravedlivá. Poctivost je často ochota držet si tvrdou stránku věcí, místo abychom proti nim reagovali, popírali je nebo promítali svou úzkost jinam. Upřímně řečeno, je to jen jiný název pro víru. Bez vnitřní disciplíny víry většina životů končí v negativismu, obviňování nebo hlubokém cynismu - aniž bychom o tom věděli.

Ježíš visel v ukřižovaném středu a zaplatil za všechny takové smíření se skutečností v jejím zraněném stavu (Ef 2,13-18); pak nás vyzval, abychom udělali totéž. A František tak učinil z celého srdce!

Father Richard turns to Saints Francis (1182–1226) and Clare of Assisi (1194–1253) as models of how we can embrace and bear collective suffering:

Because of their deep faith, Francis and Clare had total trust that Jesus’ seemingly negative way of the cross could not, and would not, be wrong. They voluntarily leapt into the very fire from which most of us try to escape. They trusted that Jesus’ way was the way of solidarity and communion with the larger world, which is indeed passing and dying. By God’s grace, they could trust the eventual passing of all things, and where they were passing to. They didn’t wait for liberation later—after death—but grasped it as already present.

When we try to live in solidarity with the world’s pain—and do not spend our lives running from necessary suffering—we will encounter various forms of “crucifixion.” (I do not use that word lightly.) Many say pain is physical discomfort, but suffering comes from our resistance, denial, and sense of injustice or wrongness about that pain. I know that is very true for me. This is the core meaning of suffering on one level or another, and we all learn it the hard way. The cross was Jesus’ voluntary acceptance of undeserved suffering as an act of total solidarity with the pain of the world. Reflecting on this mystery of love can change our lives.

It seems there is an inherent negative energy or resistance from all of us when we are suffering, and it is in those moments that we are invited to a more generous response. It is actually the necessary dying that the soul must walk through to go higher, farther, deeper, or longer. The saints called these dyings “nights,” darkness, or seasons of unknowing and doubt. Our society has almost no spiritual skills to deal with our personal and collective pain, so we resort to pills, addictions, and other distractions to get us through. This does not bode well for the future of humanity.

Only truly inspired souls like Francis and Clare willingly choose to fully jump on board this ship of life and death. They fully rode the resistance to which the rest of us surrender. Our lives can take this same ride—whenever we try to hold any negativity or self-doubt with integrity, and when we “suffer” the full truth of any situation instead of just taking what we think is the one righteous side. Integrity is often a willingness to hold the hard side of things instead of reacting against them, denying them, or projecting our anxiety elsewhere. Frankly, it is just another name for faith. Without the inner discipline of faith, most lives end in negativity, blaming, or deep cynicism—without even knowing it.

Jesus hung in the crucified middle and paid the price for all such reconciliation with reality in its wounded state (Ephesians 2:13–18); then he invited us to do the same. And Francis did so wholeheartedly!