Druhého dne uviděl Jan Křtitel Ježíše, jak k němu přichází, a řekl: "Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!" -Jan 1,29

Otec Richard Rohr káže homilii o kolektivní povaze spásy a hříchu:

Jsem přesvědčen, že Bůh zachraňuje dějiny. Bůh zachraňuje lidstvo. Bůh zachraňuje celek, nikoliv pouze jeho části. Jedním z velkých omylů při výkladu Bible je myšlenka, že Bůh zachraňuje jednotlivce odděleně jednoho od druhého. To nemůže být plný smysl spasení. Skutečné kolektivní poselství je skryté na očích v celé Bibli.

Každé hlásání o spasení v Hebrejských písmech je kolektivní. V knize Izajáš Bůh slibuje, že vzkřísí všechny Jákobovy kmeny a obnoví všechny přeživší Izraelce, aby "má spása dosáhla až na samý konec země" (Iz 49,6). To je první výron představy, že Boží poselství je určeno celku - dějinám, společnosti, lidstvu. Všichni jsou spaseni. Toto použití je v celé Bibli tak stálé, že jsme si ho přestali všímat. Všichni vyšli od Boha. Všechno je pak příkladem Božího tajemství, a pak je všechno (navzdory své hodnosti či nehodnosti) vzato zpět do Boha! Jsme spaseni, protože jsme spojeni - ne proto, že jsme toho hodni.

Na začátku Ježíšova působení ho Jan nazývá "Beránkem Božím". To dějiny neočekávaly. Očekávali jsme Lva Božího - všemocného, všemocného Boha, který vyřeší všechny problémy. Místo toho je Beránek Boží ten, kdo je zranitelný a bezmocný, kdo je vzat a pohlcen vším, co se v dějinách odehrává. To je to, co je míněno Beránkem Božím, který odpouští "hříchy" světa. Všimněte si, že nejde o "hříchy", jako je tomu u mnoha jiných. Je to v jednotném čísle, "hřích". Stejně jako je spása jednou kolektivní skutečností, je i zlo jednou kolektivní skutečností. Je vždy kolektivní. Bůh ho odpouští tím, že se vtělí. Jestliže se Bůh stává člověkem, pak je dobré být člověkem! Vtělení už je vykoupení.

Podobně jsme všichni spoluviníky. Všichni spolupracujeme na hlouposti a zlu lidských dějin. Nikdo nemůže vstát a říct: "Já jsem nic špatného neudělal."" Jak jasně říká Pavel: "Všichni zhřešili" (Římanům 3,23), takže všichni neseme břemeno hříchu. Je to ztráta Božího času - a našeho vlastního - snažit se dokázat, kdo je hodnější, svatější, bezúhonnější. Přestaňte se snažit být lepší než někdo jiný! Prostě na to zapomeňte! To z nás dělá jen egocentriky.

Opravdu si myslím, že křesťanství jako takové nebude reformováno, dokud jeho základním hlásáním světu nebude, že "tíhu slávy" (2 Kor 4,17) neseme jako kolektiv. Pavel toto kolektivní tajemství nazývá "Kristovo tělo". Musíme nést celek. Proto je naší ústřední svátostí přijímání, společný pokrm a společný stůl. Důležitější než být správný je být ve společenství, shromážděn v jedno. Pokud necítíme, že nás toto poselství zbavuje tíhy, pak mu ve skutečnosti nenasloucháme.

The next day John the Baptist saw Jesus coming toward him and said, “Behold, the Lamb of God who takes away the sin of the world!” —John 1:29

Father Richard Rohr preaches a homily on the collective nature of salvation and sin:

I’m convinced God is saving history. God is saving humanity. God saves the whole, not merely parts. One great misinterpretation of the Bible is thinking that God saves individuals apart from one another. That can’t be the full meaning of salvation. The real collective message is hidden in plain sight throughout the Bible.

Every proclamation of salvation in the Hebrew Scriptures is collective. In the book of Isaiah, God promises to raise up all the tribes of Jacob, and restore all the survivors of Israel, that “my salvation may reach to the very ends of the earth” (Isaiah 49:6). This is the first outpouring of the notion that God’s message was for the whole—history, society, humanity. All are saved. This usage is so constant throughout the Bible that we stopped noticing it. All came forth from God. Everything then exemplifies the mystery of God, and then everything (despite its worthiness or unworthiness) is taken back into God! We’re saved because we’re connected—not because we’re worthy.

As Jesus’ ministry begins, John calls him the “Lamb of God.” That’s not what history expected. We expected a Lion of God—an almighty, omnipotent God who solved all problems. Instead, the Lamb of God is the one who is vulnerable and powerless, who is taken and absorbed into whatever history unfolds. That’s what is meant by the Lamb of God who forgives the “sin” of the world. Notice, it isn’t “sins,” as in many. It’s singular, “sin.” Just as salvation is one collective reality, so too is evil. It’s always collective. God forgives it by becoming incarnate. If God becomes a human being, then it’s good to be human! Incarnation is already redemption.

Similarly, we are all complicit. We’re all cooperative in the stupidity and evil of human history. No one can stand up and say, “I didn’t do anything wrong.” As Paul says so clearly: “All have sinned” (Romans 3:23), so we all bear the burden of sin. It’s a waste of God’s time—and our own—to try to prove who is more worthy, more holy, more blameless. Stop trying to be better than someone else! Just forget it! All that does is make us egocentric.

I truly think Christianity itself will not be reformed until its basic proclamation to the world is that we bear the “weight of glory” (2 Corinthians 4:17) as a collective. Paul called this collective mystery “the Body of Christ.” We’ve got to carry the whole. That’s why our central sacrament is Communion, a shared meal and a shared table. More important than being correct is being in communion, collected into one. If we don’t feel weight taken off our backs by that message, we’re not really listening.