Otec Richard učí, že praxe kontemplace nás přenáší do "velké řeky" Boží lásky a umožňuje nám zbavit se strachu.  

Milost a milosrdenství nás učí, že všichni jsme mnohem větší než dobré či špatné příběhy, které si o sobě nebo o druhých vyprávíme. Naše malé, na strachu založené příběhy jsou obvykle méně než z poloviny pravdivé, a proto ve skutečnosti vůbec nejsou "pravdivé". Obvykle jsou založeny na zraněních a nevědomých záměrech, které nás přesvědčují, abychom věci viděli a posuzovali velmi selektivně. Nejsou celým Já, nejsou Velkým Já, a proto se v nich Život nemůže skutečně odehrávat. Není divu, že Duch je popisován jako "tekoucí voda" a jako "pramen v tobě" (Jan 4,10-14) nebo jako "řeka života" (Zjevení 22,1-2).  

Domnívám se, že víra by mohla být právě tou schopností důvěřovat velké řece Boží prozřetelné lásky, která spočívá v důvěře v její viditelné ztělesnění (Kristus), tok (Duch svatý) a samotný pramen (Stvořitel). Jedná se o božský proces, který nemusíme měnit, nutit ani vylepšovat. Musíme mu to jen dovolit a těšit se z něj. To vyžaduje nesmírnou důvěru v Boha, zvláště když nás něco bolí. Často cítíme, jak sami propadáme panice a rychle chceme vše napravit. Ztrácíme schopnost být přítomní a zahloubáme se do sebe a začneme být posedlí. V tu chvíli věci ve skutečnosti necítíme ani neprožíváme ve svém srdci a těle. Jsme orientováni na to, aby se věci staly, snažíme se prosadit nebo dokonce vytvořit svou vlastní řeku. Přitom Velká řeka už skrze nás protéká a každý z nás je jen její malou součástí. 

Víra nepotřebuje řeku tlačit právě proto, že je schopna důvěřovat, že existuje řeka.  Řeka teče, my už jsme v ní. To je pravděpodobně nejhlubší význam "Boží prozřetelnosti". Proto se nebojte. Duch nám byl aktivně darován velmi aktivním Bohem.  

Duch nám byl darován velmi aktivním Bohem.

Ptejte se pravidelně sami sebe: "Čeho se bojím? Záleží na tom? Bude na tom ve velkém plánu věcí záležet? Stojí to za to, abych se toho držel?" Musíme se ptát, zda je to strach, co nám brání milovat. Milost nás zavede do takových obav a prázdnoty a jedině milost je může vyplnit, pokud jsme ochotni zůstat v prázdnotě. Nesmíme si odpověď příliš rychle zkonstruovat. Nesmíme se příliš rychle usadit. Všichni chceme vyrobit odpověď, která by nás zbavila úzkosti a usadila prach. Zůstat v Božích rukou, důvěřovat, znamená, že se obvykle musíme vzdát svého lpění na pocitech - které stejně pominou. Lidé hluboce věřící si vypěstují vysokou toleranci k nejednoznačnosti a dojdou k poznání, že je to jen malé já, které potřebuje jistotu nebo dokonalý pořádek po celou dobu. Božské já je dokonale doma v řece tajemství.  

Father Richard teaches that a practice of contemplation carries us into the “Big River” of God’s love and enables us to release our fears.  

Grace and mercy teach us that we are all much larger than the good or bad stories we tell about ourselves or one another. Our small, fear-based stories are usually less than half true, and therefore not really “true” at all. They’re usually based on hurts and unconscious agendas that persuade us to see and judge things in a very selective way. They’re not the whole You, not the Great You, and therefore not where Life can really happen. No wonder the Spirit is described as “flowing water” and as “a spring inside you” (John 4:10–14) or as a “river of life” (Revelation 22:1–2).  

I believe that faith might be precisely that ability to trust the Big River of God’s providential love, which is to trust its visible embodiment (the Christ), the flow (the Holy Spirit), and the source itself (the Creator). This is a divine process that we don’t have to change, coerce, or improve. We just need to allow it and enjoy it. That takes immense confidence in God, especially when we’re hurting. Often, we feel ourselves get panicky and quickly want to make things right. We lose our ability to be present and go up into our heads and start obsessing. At that point we’re not really feeling or experiencing things in our hearts and bodies. We’re oriented toward making things happen, trying to push or even create our own river. Yet the Big River is already flowing through us and each of us is only one small part of it. 

Faith does not need to push the river precisely because it is able to trust that there is a river. The river is flowing; we are already in it. This is probably the deepest meaning of “divine providence.” So do not be afraid. We have been proactively given the Spirit by a very proactive God.  

Ask yourself regularly, “What am I afraid of? Does it matter? Will it matter in the great scheme of things? Is it worth holding on to?” We have to ask whether it is fear that keeps us from loving. Grace will lead us into such fears and emptiness, and grace alone can fill them, if we are willing to stay in the void. We mustn’t engineer an answer too quickly. We mustn’t get settled too fast. We all want to manufacture an answer to take away our anxiety and settle the dust. To stay in God’s hands, to trust, means that we usually have to let go of our attachments to feelings—which are going to pass away anyway. People of deep faith develop a high tolerance for ambiguity and come to recognize that it is only the small self that needs certitude or perfect order all the time. The Godself is perfectly at home in the River of Mystery.