Může si někdo z vás, ať už si děláte sebevětší starosti, přidat k délce svého života jediný loket? Pokud je nad vaše síly i velmi malá věc, proč si dělat starosti o zbytek? Pomyslete, jak rostou květiny; nikdy nemusí předení ani tkaní; přesto vás ujišťuji, že ani Šalamoun ve všech svých královských rouchách nebyl oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh takto obléká květinu, která dnes roste divoce a zítra je hozena do pece, oč více se Bůh postará o vás, kteří máte tak malou víru!" - Lukáš 12,25-28, Nová Jeruzalémská Bible 

Mystik a teolog Howard Thurman (1899-1991) popisuje strach, který prožívají ti, kdo jsou, jak říká, "zády ke zdi" [1] kvůli útlaku a nespravedlnosti: 

Všudypřítomný strach, který sužuje obrovské množství chudých, ekonomicky a sociálně nejistých lidí, je strachem ještě jiného druhu. Je to klima, které se uzavírá; je jako mlha v San Francisku nebo v Londýně. Není nikde konkrétně, a přesto je všude. Je to nálada, kterou si člověk nese s sebou, vydestilovaná ze sžíravého konfliktu, jímž jsou jeho dny obklopeny. Má své kořeny hluboko v srdci vztahů mezi slabými a silnými, mezi vládci prostředí a těmi, kteří jsou jím ovládáni. 

Thurman jasně ukazuje, že Ježíš jako člen židovské komunity pod římskou okupací by tomuto druhu strachu důvěrně rozuměl a zabýval se jím:   

Ve velkém vyjádření potvrzení a víry, které se nachází v Kázání na hoře [viz Mt 6,25-34], se v nejjasnějších obrysech objevuje základ [Ježíšovy] pozitivní odpovědi na strašlivou skutečnost strachu a jeho dvojčat - úzkosti a zoufalství. ... 

Jádro Ježíšovy analýzy spočívá v tom, že lidé jsou dětmi Boha, Boha života, který udržuje celou přírodu a zaručuje všechny složitosti samotného životního procesu. Ježíš naznačuje, že je zcela nerozumné předpokládat, že by Bůh, jehož stvořitelská činnost se projevuje i v takových detailech, jako jsou vlasy na hlavě člověka, vylučoval z Božího zájmu život, vitálního ducha samotného člověka. Tato myšlenka - že Bůh bere ohled na jednotlivce - má obrovský význam při řešení strachu jako nemoci. V tomto světě dostává sociálně znevýhodněný člověk na nejdůležitější osobní otázky, na nichž závisí duševní zdraví, neustále zápornou odpověď: "Kdo jsem? Co jsem?"  

První otázka souvisí se základním sebehodnocením, hlubokým pocitem sounáležitosti, sounáležitostí. Pokud má člověk pocit, že nepatří tak, jak je pro ostatní lidi naprosto normální, že patří, rozvíjí se u něj hluboký pocit nejistoty. . . . [Ale] vědomí, že je Božím dítětem, má tendenci stabilizovat ego a vede k nové odvaze, nebojácnosti a síle. Viděl jsem, jak se to opakovaně děje.  

Can any of you, however much you worry, add a single cubit to your span of life? If a very small thing is beyond your powers, why worry about the rest? Think how the flowers grow; they never have to spin or weave; yet, I assure you, not even Solomon in all his royal robes was clothed like one of them. Now if that is how God clothes a flower which is growing wild today and is thrown into the furnace tomorrow, how much more will God look after you, who have so little faith! –Luke 12:25–28, New Jerusalem Bible 

Mystic and theologian Howard Thurman (1899–1991) describes the fear experienced by those who, as he puts it, have “their backs against the wall” [1] through oppression and injustice: 

The ever-present fear that besets the vast poor, the economically and socially insecure, is a fear of still a different breed. It is a climate closing in; it is like the fog in San Francisco or in London. It is nowhere in particular yet everywhere. It is a mood which one carries around with oneself, distilled from the acrid conflict with which one’s days are surrounded. It has its roots deep in the heart of the relations between the weak and the strong, between the controllers of environment and those who are controlled by it. 

Thurman makes it clear that Jesus, as a member of the Jewish community under Roman occupation, would have intimately understood this kind of fear and addressed it:   

In the great expression of affirmation and faith found in the Sermon on the Mount [see Matthew 6:25–34] there appears in clearest outline the basis of [Jesus’] positive answer to the awful fact of fear and its twin sons of thunder—anxiety and despair. . . . 

The core of the analysis of Jesus is that humans are children of God, the God of life that sustains all of nature and guarantees all the intricacies of the life-process itself. Jesus suggests that it is quite unreasonable to assume that God, whose creative activity is expressed even in such details as the hairs of a person’s head, would exclude from God’s concern the life, the vital spirit, of the person themselves. This idea—that God is mindful of the individual—is of tremendous import in dealing with fear as a disease. In this world the socially disadvantaged person is constantly given a negative answer to the most important personal questions upon which mental health depends: “Who am I? What am I?”  

The first question has to do with a basic self-estimate, a profound sense of belonging, of counting. If a person feels that they do not belong in the way in which it is perfectly normal for other people to belong, then they develop a deep sense of insecurity. . . . [But] the awareness of being a child of God tends to stabilize the ego and results in a new courage, fearlessness, and power. I have seen it happen again and again.