Otec Richard Rohr nachází hlavní zdroj našich obav v našem malém či falešném já, které není schopno důvěřovat Boží lásce, jež prostupuje celou realitu.  

Strach velmi rychle spojuje nesourodé části našich falešných já. Ego postupuje vpřed pomocí kontrakce, sebeobrany a odmítání, říká ne. Kontrakce nám dává soustředění, cíl, směr, nadřazenost a zvláštní druh bezpečí. Bere naši bezcílnou úzkost, zakrývá ji a snaží se ji proměnit v cílevědomost a naléhavost, což má za následek jakousi pudovost. Tato pohnutka však není klidná ani šťastná. Je plná strachu a všechny problémy lokalizuje "tam venku", nikdy ne "tady".  

Duše neboli Pravé Já nepostupuje smršťováním, ale rozšiřováním. Nepohybuje se kupředu vylučováním, ale začleňováním. Vidí věci do hloubky a šíře nikoliv tím, že říká ne, ale tím, že říká ano, alespoň na určité úrovni, všemu, co jí přijde do cesty. Dokážete rozlišit tyto dva velmi odlišné pohyby uvnitř sebe sama?  

Strach a stahování nám umožňují vyřadit druhé lidi, odepsat je, vyloučit je a nějakým způsobem je vyhnat, alespoň v naší mysli. To nám okamžitě dává pocit, že máme vše pod kontrolou a že máme bezpečný soubor hranic - dokonce i hranic svatých. Lidé, kteří se ovládají, se však obvykle bojí, že o něco přijdou. Pokud se ponoříme hlouběji do sebe, zjistíme, že v každém z nás je jak rebel, tak diktátor, dva různé konce téhož spektra. Téměř vždy je to strach, který ospravedlňuje naši vzpouru na kolenou nebo naši potřebu dominovat - strach, který si jako takový málokdy uvědomujeme, protože jednáme a snažíme se situaci ovládat.  

Autor Gareth Higgins popisuje přechod přes "ne" strachu k "ano" lásky:  

Podívejte se pod svůj strach a zjistíte, na čem vám skutečně záleží. Co si přejete chránit: lidi, místa, věci, naděje, sny. Agresivita, stud a odloučení - dokonce ani jako pokusy o vytvoření lepšího života pro mě nebo lepšího světa pro nás všechny - nefungují. Když však rozšíříme svůj okruh péče tak, aby zahrnoval všechny lidi, všechna místa, všechno stvoření, zjistíme, že naše obavy jsou společné a že všechny naše starosti pocházejí ze stejného místa. Pochopte svůj strach a možná zjistíte, že se všichni jen snažíme přijít na to, jak milovat. [1] 

Otec Richard pokračuje:  

Pokud není někdo, kdo by nás na těchto vnitřních cestách držel a doprovázel, velká část lidstva nemůže jít příliš hluboko do svého nitra. Kéž bychom věděli, s kým se tam setkáme, a mohli říci spolu se svatou Kateřinou z Janova (1447-1510): "Moje nejhlubší já je Bůh!". [2] Bez takového doprovázení zůstane většina z nás na povrchu vlastního života, kde nás malodušnost chrání před tím, aby nás druzí obtěžovali. S božským doprovodem však doslova "najdeme svou duši" a toho, kdo v ní s láskou přebývá.  

Father Richard Rohr locates the primary source of our fears in our small or false selves, which are unable to trust the love of God that infuses all of reality.  

Fear unites the disparate parts of our false selves very quickly. The ego moves forward by contraction, self-protection, and refusal, by saying no. Contraction gives us focus, purpose, direction, superiority, and a strange kind of security. It takes our aimless anxiety, covers it up, and tries to turn it into purposefulness and urgency, which results in a kind of drivenness. But this drive is not peaceful or happy. It is filled with fear and locates all its problems as “out there,” never “in here.”  

The soul or the True Self does not proceed by contraction but by expansion. It moves forward, not by exclusion, but by inclusion. It sees things deeply and broadly not by saying no but by saying yes, at least on some level, to whatever comes its way. Can you distinguish between those two very different movements within yourself?  

Fear and contraction allow us to eliminate other people, write them off, exclude them, and somehow expel them, at least in our minds. This immediately gives us a sense of being in control and having a secure set of boundaries—even holy boundaries. But people who are controlling are usually afraid of losing something. If we go deeper into ourselves, we will see that there is both a rebel and a dictator in all of us, two different ends of the same spectrum. It is almost always fear that justifies our knee-jerk rebellion or our need to dominate—a fear that is hardly ever recognized as such because we are acting out and trying to control the situation.  

Author Gareth Higgins describes moving through the “no” of fear to the “yes” of love:  

Look beneath your fear and you will discover what it is you really care about. What you wish to protect: people, places, things, hopes, dreams. Aggression, shame, and disconnection—even as attempts at making a better life for me or a better world for all of us—don’t work. But as we expand our circle of caring to include all people, all places, all of creation, we discover that our fears are shared and that all our cares come from the same place. Come to understand your fear, and you may find that we’re all just trying to figure out how to love. [1] 

Father Richard continues:  

Unless there is someone to hold and accompany us on these inner journeys, much of humanity cannot go very deep inside. If only we knew Who we would meet there, and could say, with St. Catherine of Genoa (1447–1510), “My deepest me is God!” [2] Without such accompaniment, most of us will stay on the surface of our own lives, where small-spiritedness keeps us from being bothered by others. Yet with divine accompaniment, we will literally “find our souls” and the One who lovingly dwells there.