Pro Evelyn Underhillovou (1875-1941), známou spisovatelku zabývající se mystikou, byl dopad Pavlovy mystické zkušenosti všudypřítomným přesvědčením, že Kristova láska je s ním ve všem, zejména v utrpení:

Pavlovu mystiku chápeme špatně, pokud ji zaměňujeme s jejími senzacechtivějšími projevy. Jak jeho duchovní život dozrával, jeho přesvědčení o sjednocení s Kristovým Duchem se prohlubovalo a upevňovalo. . . . Jeho klíčová myšlenka je zasažena ve velkém výroku jeho posledního autentického listu: "Všechno mohu skrze Krista, který mě posiluje" (Flp 4,13). Tento výrok se už dávno rozmělnil na zbožnou úroveň a my jsme si přestali uvědomovat, jak překvapivý byl a je. Ale sv. Pavel ho použil v tom nejpraktičtějším smyslu v dopise psaném z vězení po dvanácti letech nadlidské dřiny, strádání a špatného zacházení, provázeného chronickou nemocí; letech, která zahrnovala bičování, kamenování, ztroskotání, věznění, "v častých cestách, v nebezpečích vod, v nebezpečích lupičů, v nebezpečích od mých krajanů, v nebezpečích od pohanů, v nebezpečích ve městě, v nebezpečích na poušti, v nebezpečích na moři, v nebezpečích mezi falešnými bratry; v únavě a bolestech, v častých strážích, v hladu a žízni, v častých postech, v zimě a nahotě" (2 Kor 11,12):26-27). Nejen tyto jeho duchovní aktivity a úspěchy patří ke vzpomínkám, které by byly přítomny ve vědomí svatého Pavla, když prohlašoval, že je schopen "dělat všechno ". [1]

Autorka a profesorka Julia Gatta popisuje jádro služby apoštola Pavla tak, že drží pohromadě paradox utrpení a nového života, Kristovo ukřižování a vzkříšení:

Trpení a smrt jsou všude, od zabíjení na silnicích přes masovou střelbu až po tsunami: "Víme, že celé stvoření až dosud sténá v porodních bolestech, a nejenom stvoření, ale i my sami..." (Gatta) (Římanům 8,22-23). Pavlova metafora "porodních bolestí" naznačuje, že utrpení je vetkáno do procesu stvoření od samého počátku a pokračuje až do zrození nového stvoření. . . .

Stejně jako svatý Pavel prožíváme vzkříšení, které je vloženo do samotných porodních bolestí: "Jsme všelijak souženi, ale ne zdrceni; zmateni, ale ne dohnáni k zoufalství; pronásledováni, ale ne opuštěni; sraženi, ale ne zničeni; stále neseme v těle Ježíšovu smrt, aby se na našich tělech zviditelnil i Ježíšův život" (2 Kor 4,8-10). Bez vzkříšení, které by oživilo jeho zkušenost utrpení, by byl Pavel soužen i zdrcen, zmaten a dohnán k zoufalství, sražen i zničen. On však takový není. Zmrtvýchvstalý Kristus všechno osvěcuje . . . Podle evangelijních zpráv vzkříšený Ježíš opakovaně ukazuje své rány: nezůstávají pozadu. Kristus je ukřižovaný i vzkříšený a křest je ponořením do obou stránek tohoto velikonočního tajemství. Zmrtvýchvstání ozařuje přítomné utrpení nadějí, která k nám proudí ze slávy, jež se má teprve zjevit. [2]

For Evelyn Underhill (1875–1941), the renowned writer on mysticism, the impact of Paul’s mystical experience was an all-pervading belief that Christ’s love was with him in all things, especially suffering:

We misunderstand St. Paul’s mysticism if we confuse it with its more sensational expressions. As his spiritual life matured his conviction of union with the Spirit of Christ became deeper and more stable. . . . Its keynote is struck in the great saying of his last authentic letter: “I can do all things through Christ which strengtheneth me” (Philippians 4:13). This statement has long ago been diluted to the pious level, and we have ceased to realize how startling it was and is. But St. Paul used it in the most practical sense, in a letter written from prison after twelve years of superhuman toil, privation, and ill-usage, accompanied by chronic ill-health; years which had included scourgings, stonings, shipwreck, imprisonments, “in journeyings often, in perils of waters, in perils of robbers, in perils by mine own countrymen, in perils by the heathen, in perils in the city, in perils in the wilderness, in perils in the sea, in perils among false brethren; in weariness and painfulness, in watchings often, in hunger and thirst, in fastings often, in cold and nakedness” (2 Corinthians 11:26–27). These, and not his spiritual activities and successes alone, are among the memories which would be present in St. Paul’s consciousness when he declared his ability “to do all things.” [1]

Author and professor Julia Gatta describes the heart of the apostle Paul’s ministry as holding the paradox of suffering and new life, Christ’s crucifixion and resurrection, together:

Suffering and death are everywhere, from roadkill to mass shootings to tsunamis: “We know that the whole creation has been groaning in labor pains until now, and not only creation, but we ourselves . . .” (Romans 8:22–23). Paul’s metaphor of “labor pains” implies that suffering is woven into the process of creation from the very start, and it continues through the birth of the new creation. . . .

We experience resurrection, as St. Paul did, embedded in travail itself: “We are afflicted in every way, but not crushed; perplexed, but not driven to despair; persecuted, but not forsaken; struck down, but not destroyed; always carrying in the body the death of Jesus, so that the life of Jesus may also be made visible in our bodies” (2 Corinthians 4:8–10). Without the resurrection to enliven his experience of suffering, Paul would have been both afflicted and crushed, perplexed and driven to despair, struck down and destroyed. But he is not. The Risen Christ illumines everything. . . . According to the gospel accounts, the risen Jesus repeatedly displays his wounds: they are not left behind. Christ is both crucified and risen, and baptism is immersion into both sides of this paschal mystery. The resurrection irradiates present affliction with hope streaming to us from the glory yet to be revealed. [2]