Dnes otec Richard zkoumá konkrétní příklad Pavlova nedvojného, "obojího" myšlení. Pavel viděl Kristův kříž jako třetí cestu mimo kulturně-náboženské konflikty své doby.

Jednou z dialektik, kterou Pavel představuje, je věčný konflikt, který dnes nazýváme konzervativní a liberální. Pavlův vlastní národ, Židé, se v jeho spisech stali zástupným symbolem zbožných, zákony dodržujících konzervativců; Řekové mu poskytli metaforu pro intelektuály, kulturní kritiky a lidi, které bychom nazvali liberály. Pavel vidí Židy, kteří se snaží vytvořit ve světě řád prostřednictvím poslušnosti zákonům, tradicím a příbuzenským vazbám. Řekové se snaží vytvořit řád pomocí rozumu, porozumění, logiky a vzdělání.

Pavel trvá na tom, že ani jeden z nich nemůže nakonec uspět, protože nemají schopnost "začlenit negativní", které bude vždy přítomné. Uznává, že největším nepřítelem obyčejného každodenního dobra a radosti není nedokonalost, ale požadavek na nějakou domnělou dokonalost či řád. Zdá se, že téměř všechno má stinnou stránku; všechny věci jsou podřízeny "mocnostem a knížectvím" (Ef 6,12). Pouze jednotná či neduální mysl to dokáže přijmout a nepanikařit, ale ve skutečnosti díky tomu růst a přerůst to.

Liberální ani konzervativní vzor se nedokáže vypořádat s nepořádkem a bídou. Pavel věří, že Ježíš zjevil jedinou fungující odpověď. Zjevení kříže nás podle něj činí nezničitelnými, protože říká, že existuje cesta skrze veškerou absurditu a tragédii. Tou cestou je právě přijetí a dokonce využití absurdity a tragédie jako součásti nevyzpytatelného Božího plánu. Pokud dokážeme zvnitřnit tajemství kříže, nepropadneme cynismu, selhání, hořkosti ani skepsi. Kříž nám poskytuje přesnou a hlubokou cestu stinnou stránkou života a všemi zklamáními.

Paul nechává konzervativce i liberály definovat moudrost po svém, přesto se odvažuje označit obojí za neadekvátní a nakonec za chybné. Je přesvědčen, že takové světonázory nakonec lidi zklamou. "Bůh na kříži ukázal lidskou moudrost jako bláznovství" (1 Kor 1,21), a to je "překážka, kterou Židé nemohou překonat" a kterou pohané či pohanky považují za pouhou "hloupost" (1 Kor 1,23).

Pro Pavla jsou kódová slova pro neduální myšlení neboli pravou moudrost "bláznovství" a "pošetilost". V podstatě říká: "Mé myšlení je pro vás bláznovství, že?" (srov. str. 6). Je pravda, že to nedává smysl, pokud jsme se nesetkali s tajemstvím kříže. Utrpení, "bláznovství kříže", rozbíjí dualistické myšlení. Proč? Protože na kříži Bůh vzal tu nejhorší věc, zabití Boha-člověka, a udělal z ní tu nejlepší věc, samotné vykoupení světa. Soucitné uchopení bytostné nesmyslnosti či tragédie, jak to činí Ježíš na kříži, je konečným a vítězným rozuzlením všech dualismů a dichotomií, s nimiž se setkáváme ve svých životech. Jsme tedy "spaseni křížem"! Dává to nyní konečný smysl? 

Today Father Richard examines a specific example of Paul’s nondual, “both-and” thinking. Paul saw Christ’s cross as a third way beyond the cultural-religious conflicts of his time.

One of the dialectics that Paul presents is the perennial conflict that today we call conservative and liberal. In his writings, Paul’s own people, the Jews, became the stand-in for pious, law-abiding conservatives; the Greeks provided his metaphor for intellectuals, cultural critics, and people we would call liberals. Paul sees the Jews trying to create order in the world by obedience to law, tradition, and kinship ties. The Greeks try to create order by reason, understanding, logic, and education.

Paul insists that neither of them can finally succeed because they do not have the ability to “incorporate the negative,” which will always be present. He recognizes that the greatest enemy of ordinary daily goodness and joy is not imperfection, but the demand for some supposed perfection or order. There seems to be a shadow side to almost everything; all things are subject to “the powers and principalities” (Ephesians 6:12). Only the unitive or nondual mind can accept this and not panic, but, in fact, grow because of it and grow beyond it.

Neither the liberal pattern nor the conservative pattern can deal with disorder and misery. Paul believes that Jesus has revealed the only response that works. The revelation of the cross, he says, makes us indestructible, because it says there is a way through all absurdity and tragedy. That way is precisely through accepting and even using absurdity and tragedy as part of God’s unfathomable agenda. If we can internalize the mystery of the cross, we won’t fall into cynicism, failure, bitterness, or skepticism. The cross gives us a precise and profound way through the shadow side of life and through all disappointments.

Paul allows both conservatives and liberals to define wisdom in their own ways, yet he dares to call both inadequate and finally wrong. He believes that such worldviews will eventually fail people. “God has shown up human wisdom as folly” on the cross (1 Corinthians 1:21), and this is “an obstacle that the Jews cannot get over,” and which the Gentiles or pagans think is simple “foolishness” (1:23).

For Paul, the code words for nondual thinking, or true wisdom, are “foolishness” and “folly.” He says, in effect, “My thinking is foolishness to you, isn’t it?” Admittedly, it does not make sense unless we have confronted the mystery of the cross. Suffering, the “folly of the cross,” breaks down the dualistic mind. Why? Because on the cross, God took the worst thing, the killing of the God-human, and made it into the best thing, the very redemption of the world. The compassionate holding of essential meaninglessness or tragedy, as Jesus does on the cross, is the final and triumphant resolution of all the dualisms and dichotomies that we face in our own lives. We are thus “saved by the cross”! Does that now make ultimate sense?