Otec Richard popisuje paradoxní dopad, který na něj mělo Pavlovo zjevení Krista. Jeho způsob myšlení a bytí se zcela změnil:  

Setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem na cestě do Damašku změnilo pro Pavla všechno. Zakusil velký paradox, že ukřižovaný Ježíš je ve skutečnosti živý! A on, Pavel, "hříšník", byl ve skutečnosti vyvolený a milovaný. To Pavla posunulo od obvyklého dualistického myšlení buď/anebo k mystickému myšlení obojí/i.

Pravda v paradoxním jazyce nespočívá ani v potvrzení, ani v popření jedné z obou stran, ale právě v řešení přetahování mezi nimi. Lidská mysl obvykle pracuje na logickém principu kontradikce, podle něhož něco nemůže být zároveň pravdivé i nepravdivé. Právě to však vyšší pravdy vždy ruší (například Bůh je zároveň jeden i tři; Ježíš je zároveň člověk i Bůh; chléb a víno jsou zároveň hmota i Duch). Bohužel od dob reformace a osvícenství jsme my, západní vzdělaní lidé, ztratili kontakt s paradoxním, mystickým či kontemplativním myšlením. Promarnili jsme pět století tím, že jsme se postavili na jednu stranu - což je v naší dnešní kultuře tak patrné!"

Mystická zkušenost změnila nejen Pavlovo myšlení, ale také jeho způsob bytí ve světě. Z pronásledovatele - a možná i vraha křesťanů - se najednou stala Kristova "vyvolená nádoba", poslaná "nést mé jméno před pohany, králi a syny Izraele" (Sk 9,15). Tím se ruší přísná hranice mezi dobrým a špatným, mezi "Židy" ve skupině a "pohany" mimo ni. Tento paradox byl překonán v samotné Pavlově osobě. Nyní ví, že je hříšníkem i světcem, a totéž musíme věřit i my. Tyto dva zdánlivé rozpory se navzájem neruší. Jakmile je ve vás tento rozpor překonán, uvědomíte si, že jste živoucím paradoxem a stejně tak i všichni ostatní. Začnete se na život dívat skutečně duchovním způsobem.

Možná právě proto Pavel rád učí dialekticky. Předkládá dvě zdánlivě protichůdné myšlenky, jako je slabost a síla, tělo a duch, zákon a milost, víra a skutky, Žid a Řek, muž a žena. Dualistické myšlení obvykle bere jednu stranu, druhou odmítá a u toho se zastaví. Pavel to nedělá. Nutí nás postavit se na rohy dilematu a vyzývá nás, abychom s tímto paradoxem zápasili. Pokud s ním zůstaneme v plném zápase, uvědomíme si, že nakonec přináší smíření na vyšší úrovni, mimo základní zápas, kde téměř všichni začínáme.

Pavel je prvním jasným nástupcem Ježíše jako neduálního učitele. Vytváří mystické základy křesťanství. Je to mystérium účasti na Kristu. Není to něco, čeho bychom dosáhli výkonem. Je to něco, na čem se již podílíme, jen o tom často nevíme. Všichni již proudíme v tomto Kristově vědomí, v tomto trinitárním proudu života a lásky, který se pohybuje ve všem, kolem všeho a skrze všechno; jen si to neuvědomujeme.

Father Richard describes the paradoxical impact that Paul’s revelation of Christ had for him. His way of thinking and being changed completely:  

Meeting the Risen Christ on the road to Damascus changed everything for Paul. He experienced the great paradox that the crucified Jesus was in fact alive! And he, Paul, a “sinner,” was in fact chosen and beloved. This pushed Paul from the usual either/or, dualistic thinking to both/and, mystical thinking.

The truth in paradoxical language lies neither in the affirmation nor in the denial of either side, but precisely in the resolution of the tug-of-war between the two. The human mind usually works on the logical principle of contradiction, according to which something cannot be both true and false at the same time. Yet that is exactly what higher truths invariably undo (for example, God is both one and three; Jesus is both human and divine; bread and wine are both matter and Spirit). Unfortunately, since the Reformation and the Enlightenment, we Western, educated people have lost touch with paradoxical, mystical, or contemplative thinking. We’ve wasted five centuries taking sides—which is so evident in our culture today!

Not only was Paul’s way of thinking changed by his mystical experience, his way of being in the world was also transformed. Suddenly the persecutor—and possibly murderer—of Christians is Christ’s “chosen vessel,” sent “to carry my name before the Gentiles and kings and the sons of Israel” (Acts 9:15). This dissolves the strict line between good and bad, between in-group “Jews” and out-group “Gentiles.” The paradox has been overcome in Paul’s very person. He now knows that he is both sinner and saint, and we too must trust the same. These two seeming contradictions don’t cancel one another. Once the conflict has been overcome in you, you realize you are a living paradox and so is everyone else. You begin to see life in a truly spiritual way.

Perhaps this is why Paul loves to teach dialectically. He presents two seemingly opposing ideas, such as weakness and strength, flesh and spirit, law and grace, faith and works, Jew and Greek, male and female. Dualistic thinking usually takes one side, dismisses the other, and stops there. Paul doesn’t do that. He forces us onto the horns of the dilemma and invites us to wrestle with the paradox. If we stay with him in the full struggle, we’ll realize that he eventually brings reconciliation on a higher level, beyond the essential struggle where almost all of us start.

Paul is the first clear successor to Jesus as a nondual teacher. He creates the mystical foundations for Christianity. It’s a mystery of participation in Christ. It’s not something that we achieve by performance. It’s something that we’re already participating in, and often we just don’t know it. We are all already flowing in this Christ consciousness, this Trinitarian flow of life and love moving in and around and through everything; we just don’t realize it.