Jarní rovnodennost

V denních meditacích tohoto týdne se otec Richard Rohr zaměřuje na svatého Pavla jako mystika a začíná Pavlovým proměňujícím setkáním se Zmrtvýchvstalým:

Pavel je pravděpodobně jedním z nejvíce nepochopených a neoblíbených učitelů v Církvi. Myslím, že je to do značné míry proto, že jsme se snažili pochopit neduálního mystika svým zjednodušeným, dualistickým myšlením. 

Začíná to Pavlovým úžasným zážitkem obrácení, který je třikrát popsán v knize Skutků (kapitoly 9, 22 a 26). Vědci předpokládají, že Lukáš napsal Skutky kolem roku 85 n. l., tedy asi dvacet let po Pavlově službě. Vlastní Pavlovo vyprávění se nachází v jeho dopise Galaťanům: "Evangelium, které hlásám... přišlo skrze zjevení Ježíše Krista" (1,11-12). Pavel o tomto zjevení nikdy nepochybuje. Kristus, s nímž se setkal, nebyl zcela totožný s historickým Ježíšem; byl to Kristus vzkříšený, Kristus, který s námi nyní zůstává v Duchu jako univerzální Kristus.

V listu Galaťanům Pavel popisuje svůj život před obrácením jako ortodoxní Žid, farizej s postavením v judaistické vládní radě zvané Sanhedrin. Chrámová policie ho pověřila, aby šel a potlačil novou sektu judaismu zvanou "Cesta" - ještě nepojmenovanou křesťanství. Saul (Pavlovo hebrejské jméno) se dušoval, že Ježíšovy učedníky vyvraždí (viz Sk 9,1-2). Říká: "Snažil jsem se je zničit. A pokročil jsem nad své současníky ve svém vlastním národě. Byl jsem horlivější pro tradice svých otců než kdokoli jiný" (Galatským 1,13-14). V tomto bodě byl Pavel dualistickým myslitelem, který dělil svět na zcela dobré a zcela špatné lidi.

Ve Skutcích apoštolských pokračuje vyprávění o Pavlově obrácení: "Když cestoval do Damašku, těsně předtím, než dorazil do města, náhle se kolem něj rozzářilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?" Zeptal se: "Kdo jsi, Pane?" "Proč mě pronásleduješ?" odpověděl mu. Hlas odpověděl: 'Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ'" (Skutky 9,3-5).

Pavel se musel divit: "Proč říká 'já', když já pronásleduji tyto jiné lidi?" (Ježíš 2:1). Tato volba slov je klíčová. Pavel postupně dospívá ke svému chápání Kristova těla (1 Kor 12,12-13) jako organického, ontologického spojení mezi Kristem a těmi, které Kristus miluje - což jsou, jak si Pavel nakonec uvědomuje, všichni a všechno. Proto se Pavel stává "apoštolem národů" (neboli "pohanů").

Tato osvícená zkušenost naučila Pavla neduálnímu vědomí, stejnému mystickému vědomí, které umožnilo Ježíši říci věci jako "Cokoli činíte těmto nejmenším, mně činíte" (Mt 25,40).

Pokud milost nedosáhne stejného vítězství v naší mysli a srdci, nemůžeme většinu Ježíšova a Pavlova učení skutečně pochopit - a to žádným praktickým způsobem. Zůstane vzdáleným teologickým dogmatem. Před obrácením máme sklon přemýšlet o Bohu jako o něčem, co je "tam venku". Po proměně, jak napsala Terezie z Avily (1515-1582): "Duše... nikdy nepochybuje: Bůh byl v ní, ona byla v Bohu." [1]

Spring Equinox

In this week’s Daily Meditations, Father Richard Rohr focuses on Saint Paul as a mystic, beginning with Paul’s transformative encounter with the Risen Christ:

Paul is probably one of the most misunderstood and disliked teachers in the Church. I think this is largely because we have tried to understand a nondual mystic with our simplistic, dualistic minds. 

It starts with Paul’s amazing conversion experience, described three times in the Book of Acts (chapters 9, 22, and 26). Scholars assume that Luke wrote Acts around 85 CE, about twenty years after Paul’s ministry. Paul’s own account is in his letter to the Galatians: “The Gospel which I preach . . . came through the revelation of Jesus Christ” (1:11–12). Paul never doubts this revelation. The Christ that he met was not exactly identical to the historical Jesus; it was the risen Christ, the Christ who remains with us now in Spirit as the Universal Christ.

In Galatians, Paul describes his pre-conversion life as an orthodox Jew, a Pharisee with status in the Judean governmental board called the Sanhedrin. The Temple police delegated him to go out and squelch this new sect of Judaism called “The Way”—not yet named Christianity. Saul (Paul’s Hebrew name) was breathing threats to slaughter Jesus’ disciples (see Acts 9:1–2). He says, “I tried to destroy it. And I advanced beyond my contemporaries in my own nation. I was more exceedingly zealous for the traditions of my fathers than anybody else” (Galatians 1:13­–14). At that point, Paul was a dualistic thinker, dividing the world into entirely good and entirely bad people.

The Acts account of Paul’s conversion continues: “Suddenly, while traveling to Damascus, just before he reached the city, there came a light from heaven all around him. He fell to the ground, and he heard a voice saying, ‘Saul, Saul, why are you persecuting me?’ He asked, ‘Who are you, Lord?’ The voice answered, ‘I am Jesus, whom you are persecuting” (Acts 9:3–5).

Paul must have wondered: “Why does he say ‘me’ when I’m persecuting these other people?” This choice of words is pivotal. Paul gradually comes to his understanding of the Body of Christ (1 Corinthians 12:12–13) as an organic, ontological union between Christ and those whom Christ loves—which Paul eventually realizes is everyone and everything. This is why Paul becomes “the apostle to the nations” (or “Gentiles”).

This enlightening experience taught Paul nondual consciousness, the same mystical mind that allowed Jesus to say things like “Whatever you do to these least ones, you do to me” (Matthew 25:40).

Until grace achieves the same victory in our minds and hearts, we cannot really comprehend most of Jesus and Paul’s teachings—in any practical way. It will remain distant theological dogma. Before conversion, we tend to think of God as “out there.” After transformation, as Teresa of Ávila (1515–1582) wrote, “The soul . . . never doubts: God was in her; she was in God.” [1]