V knize Vzorce moudrosti otec Richard shrnuje pět fází změn, které historicky proběhly v náboženských a kulturních institucích. Tyto etapy nazývá "pět M": human, movement, machine, monument, and memory (člověk, hnutí, stroj, památník a paměť). Tento týden se těmito etapami budeme zabývat jako inspirací pro duchovní obnovu našich náboženských společenství a našich životů.

Zdá se, že mnoho velkých věcí v dějinách začíná u jediného člověka. Pokud člověk řekne něco plného života, co dobře pojmenuje skutečnost, poselství často přejde do druhého stadia, kdy se stane hnutím. To je období největší energie. Církev je v největší vitalitě jako "Ježíšovo hnutí" a instituce je pouze prostředníkem tohoto hnutí. Fáze hnutí je vždy velmi vzrušující, tvůrčí a také riskantní.

Je riskantní, protože Boží hnutí v dějinách je větší než jakákoli denominace, jakákoli kultura nebo schopnost jakékoli tradice ho verbalizovat. V této fázi cítíme že to nemáme pod kontrolou, a přesto, proč by ji někdo chtěl - aby to bylo něco menšího? Vážili bychom si a milovali Boha, kterého bychom mohli ovládat? Myslím, že ne! Přesto se poměrně rychle přesuneme ven, ze stadia riskantního pohybu do stadia stroje. To je předvídatelné a pochopitelné.

Institucionální stádium, neboli stádium stroje bude pro každé hnutí nutně bezživotním projevem. To není špatné, i když je to vždy překvapivé pro ty, kteří vidí církev jako cíl sám o sobě, místo aby byla pouhým nástrojem původní vize. Potřebujeme "méně ušlechtilé" části Těla, abychom všichni rostli k lásce (1 Kor 12,22-24). Jiná cesta neexistuje; když si však neuvědomujeme omezené schopnosti stroje, snažíme se z něj udělat něco víc, než je. Uděláme z něj památník (monument), uzavřený systém fungující uvnitř své vlastní, často samoúčelné logiky. V tomto stádiu je velmi těžké riskovat pro Boha nebo pro hodnoty evangelia.

Nakonec se tento památník a jeho udržování a sebezáchova stávají cílem samy o sobě. Je snadné jen nastoupit na palubu a klanět se památníku, aniž bychom sami věděli proč nebo toužili po Bohu. V tomto bodě jsme přeskočili stádium člověka a hnutí a stali jsme se tím, co autoři Mark Gibbs a T. Ralph Morton nazvali "zamrzlým Božím lidem". [1] Není v nás ani náznak vědomí, že jsme Bohem milováni a pozváni na vnitřní cestu. V tomto stavu je náboženství pouhou záminkou k tomu, abychom zůstali v nevědomí udrželi vzpomínku na něco, co kdysi muselo být velkým dobrodružstvím. Nyní už náboženství není životem samotným, ale vlastně náhražkou života, nebo ještě hůře, vyhýbáním se životu. Celé kouzlo je v tom, umět si udržet kontakt se stádiem člověka a hnutí, aniž bychom byli naivní ohledně nezbytnosti některých strojů a nevyhnutelné existenci těch, kteří milují pomníky. Musíme být také upřímní: všichni milujeme památníky, pokud jsou to památníky našeho člověka, našeho hnutí nebo našeho stroje.

In The Wisdom Pattern, Father Richard summarizes five stages of change that have taken place historically in religious and cultural institutions. He calls these stages the “Five M’s”: human, movement, machine, monument, and memory. This week we explore these stages as inspiration for spiritual renewal in our faith communities and our lives.

It seems that many great things in history start with a single human being. If a person says something full of life that names reality well, the message often moves to the second stage of becoming a movement. That’s the period of greatest energy. The church is at its greatest vitality as the “Jesus Movement,” and the institution is merely the vehicle for that movement. The movement stage is always very exciting, creative, and also risky.

It’s risky because God’s movement in history is larger than any denomination, any culture, or any tradition’s ability to verbalize it. We feel out of control in this stage, and yet why would anybody want it to be anything less? Would we respect and love a God that we could control? I don’t think so! Yet we move rather quickly out and beyond the risky movement stage to the machine stage. This is predictable and understandable.

The institutional or machine stage of a movement will necessarily be a less-alive manifestation. This is not bad, although it is always surprising for those who see church as an end in itself, instead of merely a vehicle for the original vision. We need “the less noble” parts of the Body to keep us all growing toward love (1 Corinthians 12:22–24). There is no other way; but when we don’t realize a machine’s limited capacities, we try to make it into something more than it is. We make it a monument, a closed system operating inside of its own, often self-serving, logic. By then, it’s very hard to take risks for God or for gospel values.

Eventually this monument and its maintenance and self-preservation become ends in themselves. It is easy just to step on board and worship at a monument without ever knowing why or longing for God ourselves. At this point, we have jumped over the human and movement stages and have become what authors Mark Gibbs and T. Ralph Morton called “God’s frozen people.” [1] There is no hint of knowing that we are beloved by God and invited to an inner journey. In this state, religion is merely an excuse to remain unconscious, holding on to a memory of something that must once have been a great adventure. Now religion is no longer life itself, but actually a substitute for life or, worse, an avoidance of life. The secret is to know how to keep in touch with the human and movement stages without being naïve about the necessity of some machines and the inevitability of those who love monuments. We must also be honest: all of us love monuments when they are monuments to our human, our movement, or our machine.