Autorka Michelle DeRusha používá stromy jako užitečnou metaforu k pochopení toho, jak se naše Pravé a malé (nebo falešné) já prolínají:

Během týdnů a měsíců sezení [v přírodě] v tiché samotě jsem zjistila, že jsem hodně podobná dubu, který se tak urputně drží svých listů. Mám podezření, že takoví jsme mnozí z nás. I my se držíme svého převleku - osoby, kterou ukazujeme světu, sobě samým, a dokonce i Bohu. Ani my nejsme ochotni zbavit se svého falešného já, opustit ho, žít s rizikem zranění a autenticky. . . .

Každodenní sezení v tichu mi pomohlo pochopit, že mými "listy", které jsem si zvolila, jsou zaneprázdněnost a produktivita, drajv a výkonnost, úspěch a úspěšnost. . . . Držela jsem se ze všech sil svého falešného já, falešné identity, kterou jsem si po léta pečlivě vytvářela. Byla jsem zaneprázdněná, produktivní a cílevědomá. Tlačila jsem na sebe, abych něčeho dosáhla, něco získala a byla úspěšná. . . .

DeRusha dále popisuje metodu prořezávání, díky níž se jistý japonský javor stal krásným:

Marsha [průvodkyně] mi vysvětlila, že díky zvláštní japonské zahradnické technice zvané "otevřené prořezávání" má tento javor nejen přitažlivý tvar, ale také v celé zahradě pak není prostor přeplněný a panuje tam klid.

Když japonský zahradník provádí "otevřené prořezávání", vysvětlila Marsha, odřezává nejen odumřelé větve a listí, ale často také řadu zcela zdravých větví, které narušují krásu, jež je vlastní základní struktuře stromu. Takově prořezávání umožňuje návštěvníkovi vidět nahoru, ven a za stromy až k nebi, vytváří pocit prostornosti a vpouští do zahrady světlo. Umožňuje také rozkvět jednotlivých stromů tím, že odstraňuje komplikující prvky, zjednodušuje strukturu a odhaluje jejich podstatu. Proces otevřeného prořezávání obrací strom takříkajíc naruby a odhaluje krásný design, který je mu vlastní. . . .

Pravdou je, že Bůh si nepřeje, abychom stáli tvrdohlavě jako podzimní dub, chráněni nějakou fasádou, a naše nejopravdovější, nejautentičtější já bylo zastřeno pod spletitým pletivem falešného bezpečí. Naopak, [Bůh] si přeje, abychom žili jako japonský javor, aby se naše pravá podstata odhalila a vzkvétala, abychom měli své pravé já v popředí, v bezpečí a v rozkvětu. Bůh touží po tom, abychom žili celým srdcem a v pravdě jako jedinečné, krásné a milované osobnosti, kterými nás [Bůh] stvořil. Ze všeho nejhlubší Boží touhou je, abychom poznali [Boha], zakořenili celé své já v [Bohu] jako strom zakořeněný u potoka a poznali hlubokou, trvalou lásku [Boha] k nám. . . .

Bůh nás zve do důvěrného vztahu... abychom pak mohli žít soucitněji a důvěrněji s lidmi kolem nás. Jsme okny, jak říkal Henri Nouwen [1932-1996], kterými mohou ostatní zahlédnout Boha. [1] Oni jsou okny, kterými můžeme zahlédnout Boha my. 

Author Michelle DeRusha uses trees as a helpful metaphor to understand how our True and small (or false) selves are intertwined:

I learned over the weeks and months of sitting [in nature] in quiet solitude that I am a lot like the oak tree that clings so fiercely to its leaves. I suspect a lot of us are. We, too, clutch our camouflage—the person we present to the world, to our own selves, and even to God. We, too, are unwilling to shed our false selves, to let go, to live vulnerably and authentically. . . .

Sitting in silence every day helped me see that my “leaves” of choice are busyness and productivity, drive and efficiency, achievement and success. . . . I clung with an iron grip to my false self, to the false identity I’d meticulously crafted over the years. I was busy, productive, and driven. I pushed myself to accomplish, achieve, and succeed. . . .

DeRusha goes on to describe the pruning method by which a certain Japanese maple tree was made beautiful:

Marsha [a tour guide] explained that a particular Japanese gardening technique called “open center pruning” was responsible not only for the sculptural appeal of this maple, but also for the uncluttered space and serenity in the garden as a whole.

When a Japanese gardener “prunes open,” Marsha explained, he or she cuts away not only dead branches and foliage, but also often a number of perfectly healthy branches that detract from the beauty inherent in the tree’s essential structure. Pruning open allows the visitor to see up, out, and beyond the trees to the sky, creating a sense of spaciousness and letting light into the garden. It also enables an individual tree to flourish by removing complicating elements, simplifying structure, and revealing its essence. The process of pruning open turns the tree inside out, so to speak, revealing the beautiful design inherent within it. . . .

The truth is, God does not wish for us to stand stubborn like the autumn oak tree, cloaked in a façade of protection, our truest, most authentic selves obscured beneath a tangled bramble of false security. Rather, [God] desires us to live like the Japanese maple tree, our true essence revealed and flourishing, our true self front and center, secure and thriving. God yearns for us to live wholeheartedly and truthfully as the unique, beautiful, beloved individuals [God] created us to be. Most of all, God’s deepest desire is for us to know [God], to root our whole selves in [God] like a tree rooted by a stream, and to know [God’s] deep, abiding love for us. . . .

God invites us into intimate relationship . . . so that we may then live more compassionately and intimately with those around us. We are the windows, as Henri Nouwen [1932–1996] said, through which others may glimpse God. [1] They are windows through which we might glimpse God.