Spisovatelka Joyce Ruppová nabízí různé metafory pro objevení Pravého já, což je cesta, která vyžaduje otevření dveří zevnitř:

Sufíjský básník Džaláluddín Rúmí [1207-1273] popisuje prostor naší duše jako velkolepou katedrálu, v níž jsme "líbezní, že to ani nelze vypovědět". Svatá Terezie z Ávily [1515-1582] ji vnímá jako hrad. . . . Dalším způsobem, jak hovořit o této vnitřní sféře, kde přebývá naše nejpravdivější já a Bůh, jsou slova Písma. V listu Korinťanům se Pavel ptá: "Cožpak nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás přebývá Boží Duch?". (1Kor 3,16).

Tělo je často označováno za Boží chrám, ale naše duše je také podivuhodným místem. V této skryté části našeho já, ve spojení s božstvím, se nachází naše veliká dobrota (naše božství). Jezuitský paleontolog Teilhard de Chardin [1881-1955] chápal nutnost otevřít dveře dovnitř, abychom tuto dobrotu našli a přihlásili se k ní. Při úvahách o svém duchovním růstu Chardin vypozoroval tuto pravdu: "Čím hlouběji sestupuji do svého nitra, tím více nacházím Boha v srdci své bytosti". [1] . . .

Kathedrály. Hrady a zámky. Chrámy. Ať už svoje nitro popisujeme jakkoli, jedno je jisté: máme tendenci žít jen na několika místech své vnitřní krajiny. Bůh nás stvořil jako osobu v plnosti, a tato osoba zahrnuje více, než si dokážeme představit, ale většina z nás obývá jen malou část vynikajícího hradu sebe sama. Otevření dveří našeho srdce nám umožní vstup do obrovského pokladu toho, kým jsme, a do božské přítomnosti v nás.

Autorka Paula D'Arcy navrhuje jako další metaforu k popisu tajemství v centru našeho bytí oheň:

Mystikové a mudrci všech tradic hovoří o vnitřním ohni, božské jiskře ukryté přímo v našich buňkách a ve všem živém. Tento plamen lásky je čistou přítomností Boha. Díky němu se udržuje život. Žádná síla není větší. [2]

Rupp pokračuje:

Naše autentické já, které je ve spojení s Bohem, se může zdát nedosažitelné. Ale tak to nikdy není. "Hluboko v nás samých se nachází pravé Já," píše Beatrice Bruteau [1930-2014], "a toto pravé Já není oddělené od Zdroje bytí, dokonce se od něj ani neliší." [3] Naše nejpravdivější Já vždy volá po tom, aby bylo poznáno, milováno, obejmuto, přijato bez odsuzování a začleněno do způsobu našeho života. Když otevřeme dveře a vstoupíme dovnitř, Bůh je tam v chrámu naší duše, v ašrámu našeho srdce, v katedrále našeho bytí. Což neznamená, že bychom odmítali skutečnost, že tatáž milující přítomnost je plně živá v našem vnějším světě. Svatý je s námi v celém životě. Účelem našeho otevření dveří dovnitř je pomoci nám poznat a prohlásit, kdo jsme, abychom se mohli plněji spojit s Bohem a vyjadřovat tuto lásku v každé části našeho vnějšího světa.

The writer Joyce Rupp offers different metaphors for discovering the True Self, a journey that requires opening a door from within:

The Sufi poet Jalaluddin Rumi [1207–1273] describes our soul-space as a magnificent cathedral where we are “sweet beyond telling.” Saint Teresa of Ávila [1515–1582] views it as a castle. . . . Another way to speak about this inner sphere where our truest self and God dwell is with the words of scripture. In his letter to the Corinthians, Paul asks, “Do you not know that you are God’s temple and that God’s Spirit dwells in you?” (1 Corinthians 3:16).

The body is often referred to as a temple of God but our soul is also a wondrous residence. This hidden part of us, in union with divinity, is where our abundant goodness (our God-ness) exists. Jesuit paleontologist, Teilhard de Chardin [1881–1955], understood the necessity of opening the door inward to find and claim this goodness. Reflecting on his spiritual growth, Chardin observed this truth: “The deeper I descend into myself, the more I find God at the heart of my being.” [1] . . .

Cathedrals. Castles. Temples. However we describe our inner terrain, one thing is certain: we tend to live in just a few rooms of our inner landscape. The full person God created us to be contains more than we can imagine, but most of us dwell within only a small portion of the superb castle of ourselves. Opening the door of our heart allows us entrance to the vast treasure of who we are and to the divine presence within us.

Author Paula D’Arcy suggests fire as another metaphor to describe the mystery at the center of our being:

Mystics and sages of all traditions speak of the inner fire, the divine spark hidden in our very cells and in all that lives. This flame of love is the pure presence of God. Because of it, life is sustained. No power is greater. [2]

Rupp continues:

Our authentic self, which is in union with God, may seem out of reach. It never is. “Deep in ourselves is the true Self,” writes Beatrice Bruteau [1930–2014], “and that true Self is not separate from, or even different from, the Source of Being.” [3] Always our truest self cries out to be known, loved, embraced, welcomed without judgment and integrated into the way we live. When we open the door and go inside, God is there in the temple of our soul, in the ashram of our heart, in the cathedral of our being. Which is not to dismiss the reality of this same loving presence being fully alive in our external world. The Holy One is with us in all of life. Our purpose for opening the door inward is to help us know and claim who we are so we can more completely join with God in expressing this love in every part of our external world.