Popeleční středa

Člen rady CAC James Finley se zamýšlí nad učením Thomase Mertona o Pravém Já a odděleném (či falešném) Já:

Naše pravé já je ve společenství. Je to já, které přebývá ve věčné Boží lásce. A naopak, falešné já je to, které stojí mimo toto společenství čerpající z Boha a formující naši pravou identitu. Jak říká Merton,

Když se nám zdá, že vlastníme a používáme své bytí a přirozené schopnosti zcela autonomním způsobem, jako by naše individuální já bylo jediným zdrojem a cílem našich vlastních činů, pak se nacházíme v iluzi a naše činy, jakkoli se mohou zdát spontánní, postrádají duchovní smysl a autenticitu. [1]

V naší horlivosti stát se pány svého vlastního bytí lpíme na každém úspěchu jako na jakémsi ověření naší samozvané skutečnosti. Stáváme se středem a Bůh jaksi ustupuje na neviditelný okraj. Ostatní se stávají skutečnými do té míry, do jaké se stávají důležitými pro záměry našeho vlastního ega. A v tomto procesu v nás umírá VŠECHNO Boží a naším Bohem se stává sterilní nicota našich tužeb. . . .

Merton jasně ukazuje, že samozvaná autonomie falešného já je pouhou iluzí. . . .

Moje falešné a soukromé já je to, které chce existovat mimo dosah Boží vůle a Boží lásky - mimo realitu a mimo život. A takové já si nemůže pomoci a je iluzí. [2]

Otec Richard Rohr dále popisuje, jak falešné já žije odtržené od Boha a od toho, co je v konečném důsledku skutečné:

Naše falešné já, které bychom také mohli nazvat "malé já", je naším odrazovým můstkem: naše tělesná podoba, naše práce, naše vzdělání, naše oblečení, naše peníze, naše auto, naše sexuální identita, náš úspěch atd. To jsou přívěsky ega, které všichni používáme, abychom přežili běžný den. Jsou docela dobrým základem, na kterém můžeme stát, ale z velké části jsou projekcí našeho sebeobrazu a naší připoutanosti k němu. Žádná z nich nevydrží! Když se nám podaří překročit naše falešné já - ve správný čas a správným způsobem -budeme mít přesně takový pocit, jako bychom nic neztratili. V podstatě to budeme cítit jako svobodu a osvobození. Když jsme spojeni s celkem, nepotřebujeme už chránit ani bránit pouhou část. Nyní jsme spojeni s něčím nevyčerpatelným.

Neopustit své falešné já ve správný čas a správným způsobem znamená právě to, že jsme uvízli, uvězněni a závislí sami na sobě. Pokud nám na konci života zůstane jen naše falešné já, nebude moc co zvěčňovat. Je v podstatě pomíjivé. Všechny tyto převleky jsou "náhody", které do značné míry vytvořilo mentální ego. Naše falešné já je to, co se mění, pomíjí a umírá, když umíráme. Pouze naše Pravé já žije věčně. [3]

Ash Wednesday

CAC faculty member James Finley reflects on Thomas Merton’s teaching about the True Self and the separate (or false) self:

Our true self is a self in communion. It is a self that subsists in God’s eternal love. Likewise, the false self is the self that stands outside this created subsisting communion with God that forms our very identity. As Merton puts it,

When we seem to possess and use our being and natural faculties in a completely autonomous manner, as if our individual ego were the pure source and end of our own acts, then we are in illusion and our acts, however spontaneous they may seem to be, lack spiritual meaning and authenticity. [1]

In our zeal to become the landlords of our own being, we cling to each achievement as a kind of verification of our self-proclaimed reality. We become the center and God somehow recedes to an invisible fringe. Others become real to the extent they become significant others to the designs of our own ego. And in this process the ALL of God dies in us and the sterile nothingness of our desires becomes our God. . . .

Merton makes clear that the self-proclaimed autonomy of the false self is but an illusion. . . .

My false and private self is the one who wants to exist outside the reach of God’s will and God’s love—outside of reality and outside of life. And such a self cannot help but be an illusion. [2]

Father Richard Rohr describes further how the false self lives disconnected from God and from what is ultimately real:

Our false self, which we might also call our “small self,” is our launching pad: our body image, our job, our education, our clothes, our money, our car, our sexual identity, our success, and so on. These are the trappings of ego that we all use to get us through an ordinary day. They are a nice enough platform to stand on, but they are largely a projection of our self-image and our attachment to it. None of them will last! When we are able to move beyond our false self—at the right time and in the right way—it will feel precisely as if we have lost nothing. In fact, it will feel like freedom and liberation. When we are connected to the Whole, we no longer need to protect or defend the mere part. We are now connected to something inexhaustible.

To not let go of our false self at the right time and in the right way is precisely what it means to be stuck, trapped, and addicted to ourselves. If all we have at the end of our life is our false self, there will not be much to eternalize. It is essentially transitory. These costumes are all “accidents” largely created by the mental ego. Our false self is what changes, passes, and dies when we die. Only our True Self lives forever. [3]