Čím více vidíme [a poznáváme svá selhání], tím více z milosti zatoužíme být naplněni nekonečnou radostí, neboť k tomu jsme stvořeni. - Juliána z Norwiche, Zjevení o božské lásce, kapitola 8

Otec Richard věří, že manželství a přátelství jsou plodným cvičištěm pro důvěrný vztah s Bohem i s lidmi. Píše:  

Všichni potřebujeme zažít, že jsme bezpodmínečně milováni. Bez přímé zkušenosti s bezpodmínečnou láskou, jaká je sdílena v dobrém manželství nebo blízkém přátelství, je těžké uvěřit v Boží bezpodmínečnou lásku. Náš přítel nebo partner nám neustále nastavuje zrcadlo a ukazuje nám naše dobré i špatné stránky a připomíná nám, že jsme se ještě pořádně nenaučili milovat. Setkáváme se tváří v tvář s nekonečným tajemstvím, které nás ujišťuje, že mu nemůžeme dostát. Proto Ježíš uvedl symbolicky nekonečné číslo "sedmdesátkrát sedm", aby popsal nespočetné množství případů, kdy si i dobří lidé budou muset navzájem odpustit.

Naštěstí nám evangelium dává blahodárné ujištění, že působíme uvnitř hojné, neomezené a nekonečné Lásky. Přestože budeme neustále selhávat, selhání není posledním slovem. Máme také naději, že vše lze napravit, uzdravit a obnovit. Svařovaný spoj může být nejpevnější částí kovové tyče. Právě zlomení, svaření a oprava vytvářejí skutečnou krásu vztahu. To je tanec intimity: vzájemně se prosíme o odpuštění, přiznáváme, že jsme to opět neudělali správně. Nemusíme se tomu divit ani se za to trestat - i když to děláme všichni. Do háje, zase jsem nemiloval správně! Jak je možné, že se nikdy netrefím?

Nedomnívám se, že správné milování nás učí zranitelnosti. Zranitelnosti nás učí právě to, když se mýlíme. Nakonec si uvědomíme, že se propadáme stále hlouběji do něčeho, čemu nikdy nemůžeme dostát - do trvalé zranitelnosti, do neustálého rizika. Není to zranitelnost a intimita, kterou si vybíráme jen tu a tam. Nakonec se stane naší druhou přirozeností omluvit se, přiznat chybu, požádat o odpuštění, aniž bychom se kvůli tomu sami nenáviděli.

Božská intimita a lidská intimita mají stejnou dynamiku. Věřím, že jedna je školou pro druhou. Většina lidí začíná s lidskou intimitou a směřuje k božské intimitě. Věřím však, že existuje několik duší, které začínají s božským zaujetím, duší, které se nejprve učí, jak být zranitelné před Bohem, a pak to přenášejí do svých lidských vztahů. Dvě, které mě to naučily nejlépe, jsou Terezie z Lisieux a Juliána z Norwiche. Obě patří mezi mé nejoblíbenější mystičky a obě jsou ženy. Zdá se, že ženy a ty, které jsou v kontaktu se svou ženskou stránkou, jsou připraveny k intimitě, vzájemnosti a zranitelnosti, což je hlavní poselství pro všechny věřící.

The more we see [and know our failures], the more by grace we shall long to be filled full of endless joy, for we are created for that. —Julian of Norwich, Revelations of Divine Love, chapter 8

Father Richard believes that marriage and friendship are fruitful training grounds for intimacy with both God and people. He writes:  

We all need experiences of being loved unconditionally. Without direct experience of unconditional love, as shared in a good marriage or close friendship, it’s hard to believe in God’s unconditional love. Our friend or partner constantly holds a mirror up to us, and shows us our good side and our bad side, and reminds us that we still haven’t really learned to love. We come face-to-face with an infinite mystery that assures us that we can’t live up to it. That’s why Jesus gave a symbolically infinite number, “seventy times seven,” to describe countless times even good people will need to forgive each other.

Thankfully, the gospel gives us a blessed assurance that we operate inside of an abundant, limitless, infinite Love. Even though we will constantly fail, failure is not the final word. We also have hope that everything can be mended, healed, and restored. A welded connection can be the strongest part of a metal bar. It’s the breaking and the welding and the mending that create the real beauty of relationship. This is the dance of intimacy: we ask one another for forgiveness as we confess that once again we didn’t do it right. We needn’t be surprised or punish ourselves for it—though we all do. Darn it, I didn’t love right again! How can I miss the point so many times?

I don’t think getting it right teaches us vulnerability. It’s when we’re wrong that we are taught to be vulnerable. We finally realize we are falling ever-deeper into something that we can never live up to—a sustained vulnerability, a continual risk. It’s not a vulnerability and intimacy that we choose just now and then. Eventually, it becomes second nature to apologize, to admit we are wrong, to ask for forgiveness but not hate ourselves for it.

Divine intimacy and human intimacy share the same dynamics. I believe one is a school for the other. Most people start with human intimacy and move toward divine intimacy. But I do believe there are a few souls who start with God’s divine ambush, who first learn how to be vulnerable before God and then transfer this to their human relationships. Two who have taught me that best are Thérèse of Lisieux and Julian of Norwich. Both are among my favorite mystics, and both are women. Women, and those in touch with their feminine side, seem to have a readiness for intimacy, mutuality, and vulnerability that offers a central message for all believers.