Terapeuti Sue Johnsonová a Kenneth Sanderfer píší o tom, jak mohou milovaní lidé prohloubit své vzájemné citové spojení a stát se otevřenějšími pro přijímání Boží lásky:

Ukázalo se, že ti, kdo znají a žijí s pocitem bezpečného spojení s obzvlášť blízkými, se dokážou lépe naladit na druhé a soucítit s nimi, konstruktivně zvládat hněv, vyrovnávat se s trápením, zůstat otevření druhým a odpouštět jim, projevovat více velkorysosti a tolerance a utvářet si pozitivní pocit sebe sama jako člověka, který je hoden lásky a péče. Tyto vlastnosti jsou příkladem lidských ctností uvedených v Kristově učení. . . .

Když jsou naše nejdůležitější vztahy, vztahy s rodiči a životními partnery, pozitivní, otevírají nás Boží lásce. Když se cítíme pro milované osoby cenní, jimi nadnášení, podepíraní a chránění, zdá se, že je pro nás pohodlnější vyhledávat blízkost Boha, mít důvěru v Boží dobrotivost a otevřít se víře. . . . Když jsou pouta lidské lásky pozitivní, jedno bezpečné spojení kaskádovitě přechází v další.

Jak učí otec Richard, rané láskyplné spojení s našimi rodiči nebo vychovateli pomáhá vytvářet schopnost a touhu po důvěrném vztahu s Bohem:

Náš počáteční pocit spojení s matkou a snad i s otcem je počátkem sjednocujícího vědomí, ke kterému se nakonec chceme vrátit. Pokud se nám v prvních měsících a letech dostávalo nádherných láskyplných pohledů od našich rodičů (nebo jiných pečovatelů), vytvořily se zrcadlové neurony, které poskytují fyziologický základ pro intimitu. Umožňují nám, abychom vyrostli v dospělého člověka schopného intimních, blízkých a něžných vztahů Já-Ty s druhými lidmi a s Bohem. [1]

Johnsonová a Sanderfer poukazují na mystické tradice prožívání Boha jako milence, které prohlubují naši schopnost intimity s druhými:

Také v klášteře se objevuje toto spojení mezi oddaností partnerovi a oddaností Bohu. V opatství Sant'Antimo v toskánských kopcích, postaveném asi před devíti sty lety na Via Francigena - starobylé cestě poutníků do Říma - se při ranních chválách, terciích, sextách a nešporách ozývá z měkkého kamene zpěv mnichů. Radostně zpívají: "Bože, ty jsi můj Bůh, za svítání i za soumraku tě hledám." Není jistě náhodné, že zvon, který je svolává k modlitbě, se jmenuje "manžel".

V tomto posvátném kruhu, kde pocit blízkosti k božskému a láskyplné spojení s našimi nejbližšími jde ruku v ruce, je láska darem, který se stále rozdává. Láska k božskému vede a posiluje pouto mezi partnery a každodenní projevování lásky mezi partnery pomáhá posilovat pocit bezpečného spojení s Bohem. Posvátný kruh ilustruje tento verš z 1. Janova evangelia 4,7: "Milí přátelé, milujme se navzájem, neboť láska pochází od Boha. Každý, kdo miluje, se narodil z Boha a zná Boha."

Therapists Sue Johnson and Kenneth Sanderfer write about how loved ones can deepen their emotional connection to each other and become more open to receiving God’s love:

Those who know and live with a sense of secure connection to special loved ones have been shown to be more able to tune in to and be compassionate toward others, deal with anger constructively, cope with distress, stay open to and forgive others, show more generosity and tolerance, and shape a positive sense of self as one who is worthy of love and care. These qualities go a long way in exemplifying the human virtues laid out in Christ’s teachings. . . .

When our most important love relationships, those with parents and life partners, are positive, they open us up to the love of God. When we feel precious, held, and protected by loved ones, it appears to be easier for us to feel comfortable seeking closeness to God, have confidence in [God’s] benevolence, and open ourselves up to faith. . . . When the bonds of human love are positive, one secure connection cascades into another.

As Father Richard teaches, an early loving connection with our parents or caregivers helps create a capacity and desire for intimacy with God:

Our initial sense of connection with our mother, and hopefully with our father, is the beginning of the unitive consciousness to which we ultimately want to return. If, in the early months and years, we received wonderful gazes of love from our parents (or other caregivers), mirror neurons were formed that provide the physiological foundation for intimacy. They allow us to grow into an adult capable of intimate, close, tender I-Thou relationships with others and with God. [1]

Johnson and Sanderfer point to the mystical traditions of experiencing God as a lover, which deepen our ability to be intimate with others:

Even in a monastery, this link appears between devotion to a partner and devotion to God. At Sant’Antimo Abbey in the Tuscan hills, built some nine hundred years ago on the Via Francigena—the ancient pilgrims’ path to Rome—the monks’ chant echoes out from the soft stone at lauds, terce, sext, and vespers. They sing in joy, “O God, you are my God, at dawn and dusk, I search for you.” It is not accidental, surely, that the bell calling them to prayer is named “the spouse.”

In this sacred circle, where a sense of closeness to the divine and a loving connection with important others work in tandem, love is the gift that keeps on giving. Love for the divine guides and enhances bonding between partners, and the daily practice of love between partners helps to strengthen a sense of secure connection with God. The sacred circle is illustrated in this verse from 1 John 4:7: “Dear friends, let us love one another, for love comes from God. Everyone who loves has been born of God and knows God.”