Otec Richard Rohr se s vámi podělí o své chápání intimity a o to, co nám brání prožívat intimitu s Bohem a mezi sebou navzájem:

Intimitu bychom mohli popsat jako naši schopnost blízkosti a něhy vůči tomu, co je kolem nás. Často se projevuje v okamžicích riskantního sebeodhalení. Intimita nás vypouští ven ze sebe sama a pouští druhého dovnitř. Umožňuje veškerou lásku, a zároveň odhaluje naši naprostou neschopnost opětovat lásku tak, jak si to druhý zaslouží. Nikdo z nás se do ní nemůže dostat, aniž by se zbavil svých hradeb, projevil druhému své hlubší já a umožnil proudění.

Pravá lidská intimita neboli božská intimita je poněkud vzácná a velmi těžká pro nás všechny, ale zejména pro muže a pro všechny, kteří se považují za důležité lidi, tedy pro ty, kteří si navykli chránit své hranice, chodit do ofenzivy a vyhýbat se všem známkám slabosti nebo potřebnosti. Zdá se, že Bůh začal tuto ledovou překážku rozmrazovat tím, že přišel právě v mužské podobě jako Ježíš, který odhaluje samotnou mužskost také jako nahou, potřebnou a zranitelnou. Předávání vnitřního tajemství Boha pokračuje v prostoru a čase především prostřednictvím toho, co Ježíš znovu a znovu nazývá "maličkými" a "chudými v duchu", jimiž se sám stal.

Myslím si, že mnozí z nás se bojí intimity, obnažení své nejhlubší identity před druhým člověkem nebo dokonce před Bohem. Přesto lidé, kteří riskují intimitu, jsou vždy šťastnější a mnohem opravdovější. Jako kdyby měli řadu "držadel", které druhým umožňují, aby se jich přidrželi, a které umožňují i jim samotným, aby se drželi sami sebe. Lidé, kteří se takové intimitě vyhýbají, jsou uvězněni v malém a uzavřeném světě. Soucitná intimita je branou do posvátné říše lidské a božské lásky.

Terapeuti Jett Psaris a Marlena Lyons zjistili, že naše touha po intimitě může být naplněna pouze tehdy, když zmírníme ostražitost kolem svého srdce:

Toužíme milovat z plnosti svého nechráněného srdce a toužíme být milováni bezpodmínečně a bez výhrad. . . . Dvojí touha lidského srdce nachází své uspokojení v zápase o poznání sebe sama v té nejzranitelnější rovině. Čím hlouběji poznáváme sami sebe, tím hlubší je naše schopnost důvěrně poznat druhé. . . . Je to náš hluboký hlad po lásce této úrovně, který překonává i hranice našeho vlastního odporu, strachu a nedostatků, a tím nám umožňuje postřehnout, co je na nás zvláštního a jedinečného. Umožňuje nám vidět nejhlubší jádro druhého a nechat druhé plně vidět toto jádro v nás. [1]

Otec Richard uzavírá: Všichni toužíme po opravdové a důvěrné lásce. Zdá se, že tato touha je v našich bytostech pevně zakódována. Musíme velmi silně chtít milovat a být milováni - jinak se nikdy nedostaneme na toto zvláštní místo a nikdy nenajdeme své Pravé já. Bůh nás tedy zavazuje a stvořil nás právě takto - s bezednou a nekonečnou potřebou být milován a milovat.

Father Richard Rohr shares his understanding of intimacy and what prevents us from experiencing intimacy with God and one another:

Intimacy could be described as our capacity for closeness and tenderness toward things. It is often revealed in moments of risky self-disclosure. Intimacy lets itself out and lets the other in. It makes all love possible, and yet it also reveals our utter incapacity to love back as the other deserves. None of us can go there without letting down our walls, manifesting our deeper self to another, and allowing the flow to happen.

True human intimacy or divine intimacy is somewhat rare and very hard for all of us, but particularly for men and for all who deem themselves important people, that is, those who are trained to protect their boundaries, to take the offensive, and to avoid all signs of weakness or neediness. God seems to have begun thawing this glacial barrier by coming precisely in male form as Jesus, who exposes maleness itself as also naked, needy, and vulnerable. The transmission of the inner mystery of God continues in space and time primarily through what Jesus calls again and again “the little ones” and “the poor in spirit,” which he himself became.

I think that many of us are afraid of intimacy, of baring our deepest identity to another human or even to God. Yet people who risk intimacy are invariably happier and much more real people. They feel like they have lots of “handles” that allow others to hold onto them and that allow them to hold onto themselves. People who avoid such intimacy are imprisoned in a small and circumscribed world. Soulful intimacy is a gateway into the sacred realm of human and divine love.

Therapists Jett Psaris and Marlena Lyons have found that our longing for intimacy can only be met when we soften the guardedness around our hearts:

We long to love from the fullness of our undefended hearts and we long to be loved unconditionally and without reservation. . . . The dual yearning of the human heart finds its satisfaction in the struggle to know ourselves at our most vulnerable levels. The deeper we know ourselves, the deeper is our capacity to know others intimately. . . . It is our deep hunger for this level of loving that moves us beyond our resistance, fear, and shortcomings to see what is special and unique about us. It allows us to see the profound core of another and to have that core be fully seen in ourselves. [1]

Father Richard concludes: We all desire true and intimate love. This longing seems to be hardwired into our beings. We have to want very strongly to love and to be loved—or we will never go to this strange place, and we will never find our True Selves. So, God obliges and creates us in just that way, with a bottomless and endless need to be loved and to love.