Františkánský teolog Ilia Delio hovoří o lásce k Bohu, která je jádrem věčné a nevýslovné touhy modlit se:

Modlitba je touha lidského srdce po Bohu. Je to touha a přání po vztahu s Bohem a je to Boží pozornost vůči naší touze: Bůh ve společenství s námi. Velký duchovní spisovatel Augustin z Hippo [354-430] vystihl touhu lidského srdce na začátku svých Vyznání: "Ty jsi nás stvořil pro sebe a naše srdce je neklidné, dokud nespočine v tobě." [1] Toužíme po Bohu, protože jsme Bohem stvořeni, a tato touha je zdrojem naší naděje v Boha a zároveň tím, čemu se bráníme. Modlitba je probuzením do skutečnosti, že naplnění mého života spočívá v Bohu.

Bůh se těší ze stvoření a každého z nás miluje osobní láskou. Modlitba je tedy Boží touha dýchat ve mně, být duchem mého života, vtahovat mě do plnosti života. Když se modlím - když dýchám s Bohem - stávám se součástí intimity Božího života. Františkánský teolog svatý Bonaventura [asi 1217-1274] ve svém Soliloquy napsal: "[Bůh] je ten, kdo je ti blíž než ty sám sobě." Vždyť Bůh je ten, kdo je ti blíž než ty sám sobě. [2] Modlitba je poznáním důvěrného přebývání Boha v našem životě, toho, který zůstává věrný v lásce, i když se svět kolem nás může rozpadat. . . .

Delio píše o riziku a zranitelnosti, které jsme pozváni sdílet s Bohem v modlitbě, a o ovoci, které nám to nabízí:

Modlit se znamená otevřít se Bohu, který v nás přebývá. Znamená to nic před Bohem nezadržovat a o všechno se s ním dělit. . . . Pouze Boží milost nám může umožnit zbavit se strachu a dovolit Bohu, aby byl Bohem našeho života. Pravá modlitba je základem života v Bohu. Je to právě milost obrácení, která otevírá naše srdce, abychom si uvědomili pokornou přítomnost Boha v našem životě. Modlitba srdce je nepřetržitá modlitba, v níž v nás dýchá Bůh a naše srdce je obráceno k Bohu. Toto prohlubování našeho života v božském životě je cestou k sebepoznání. V modlitbě a skrze modlitbu objevujeme své pravé já, já, které Bůh stvořil pro každého z nás. . . .

Život v Bohu by měl být odvážným dobrodružstvím lásky, ale často se spokojíme s průměrností. Dodržujeme každodenní praxi modlitby, ale nejsme ochotni nebo z různých důvodů schopni se Bohu zcela odevzdat. Usadit se na rovině průměrnosti znamená spokojit se s něčím menším než s Bohem, což zanechává naše srdce neklidné a nenaplněné. . . . Modlitba je ten dynamický, životodárný vztah s Bohem, díky němuž rosteme do hloubky v Božím slově, posilujeme se v Boží milosti a v Boží lásce jsme svobodní, abychom s Bohem mohli snít o nepředstavitelném.

Franciscan theologian Ilia Delio speaks of the love of God which is at the heart of the eternal and ineffable desire to pray:

Prayer is the longing of the human heart for God. It is a yearning and desire for relationship with God, and it is God’s attention to our desire: God-in-communion with us. The great spiritual writer Augustine of Hippo [354–430] captured the longing of the human heart in the beginning of his Confessions: “You have made us for yourself, and our heart is restless until it rests in you.” [1] We long for God because we are created by God, and this longing is both the source of our hope in God and the very thing we resist. Prayer is an awakening to the fact that the fulfillment of my life lies in God.

God delights in creation and loves each of us with a personal love. Prayer, therefore, is God’s desire to breathe in me, to be the spirit of my life, to draw me into the fullness of life. When I pray—when I breathe with God—I become part of the intimacy of God’s life. The Franciscan theologian, Saint Bonaventure [c. 1217–1274], wrote in his Soliloquy, “[God] is the One who is closer to you than you are to yourself.” [2] Prayer is recognizing the intimate in-dwelling of God in our lives, the One who remains faithful in love even when the world around us may fall apart. . . .

Delio writes of the risk and vulnerability that we are invited to share with God in prayer and the fruit it offers us:

To pray is to open up oneself to God who dwells within us. It means holding back nothing from God and sharing everything with God. . . . Only the grace of God can enable us to let go of our fears and allow God to be the God of our lives. True prayer is fundamental for life in God. It is that grace of conversion that opens up our hearts to realize the humble presence of God in our lives. Prayer of the heart is unceasing prayer, where God breathes in us and our hearts are turned toward God. This deepening of our lives in the divine life is the path to self-discovery. In and through prayer we discover our true selves, the self that God has created each of us to be. . . .

Life in God should be a daring adventure of love but often we settle for mediocrity. We follow the daily practice of prayer but we are unwilling or, for various reasons, unable to give ourselves totally to God. To settle on the plain of mediocrity is to settle for something less than God, which leaves our hearts restless and unfulfilled. . . . Prayer is that dynamic, life-giving relationship with God by which we grow deep in God’s Word, strong in God’s grace, and free in God’s love to dream with God the unimaginable.