Současná mystička a spisovatelka Beverly Lanzetta se hluboce zamýšlí nad tím, jak žít kontemplativní život ve světě. Při popisu modlitby čerpá od Terezie z Avily (1515-1582) a Thomase Mertona (1915-1968):

Terezie z Avily popisuje vnitřní (kontemplativní) modlitbu jako: "nic jiného než důvěrné sdílení mezi přáteli; znamená to udělat si pravidelně čas na to, abychom byli sami s [Bohem], o němž víme, že nás miluje". [1] Boha si můžeme představit jako svého důvěrného přítele, s nímž se ve všem sdílíme. Můžeme s Bohem mluvit o svých potřebách, stížnostech a těžkostech. Můžeme ho prosit o radu, děkovat mu a konat skutky víry nebo pokání za své hříchy. Můžeme hledat vedení pro své děti nebo plakat nad nemocí a smrtí.

Dosti často se nejúčinnější [způsob] modlitby nachází v temnotě, prázdnotě. Když se ocitneme prostě otevření obrovskému tajemství, které nás obklopuje, když soustředíme své srdce na nevysvětlitelnou víru a jsme pohlceni Boží přítomností. To je kontemplace noci, kdy temnota zklidňuje duši a my se odevzdáváme nevědomosti. Thomas Merton se modlí:

Tvůj jas je mou temnotou. Nic o Tobě nevím a sám od sebe si ani nedokážu představit, jak bych Tě měl poznat. Pokud si Tě představuji, mýlím se. Pokud Tě chápu, jsem ošálen. Pokud jsem si vědom a jsem si jist, že Tě znám, jsem blázen. Temnota je dostačující. [2]

James Finley popisuje, co se v nás děje, když se oddáme takové cestě modlitby:

Jakmile si osvojíte návyk meditace, budete se stále lépe učit bezprostředněji vstupovat do tichého stavu meditativní otevřenosti vůči Bohu. Postupně budete zažívat, jak se stále lépe seznamujete s vnitřní krajinou svého nově probuzeného srdce. Když vaše nově probuzené srdce může opakovaně spočívat v meditativním uvědomění, pomalu objevuje své těžiště ve skrytých hlubinách Boha...

Jelikož "Bůh je láska" (1J 4,8), jsou Boží cesty cestami, jimiž vás láska znovu a znovu probouzí k nekonečné lásce, která je skutečností všeho, co je reálné. Jak budete dozrávát a dospívat na duchovní cestě, kterou ztělesňuje meditace, budete se považovat za požehnané a nanejvýš šťastné, že vás již nepřekvapují všechny ty způsoby, jimiž vás Bůh nepřestává těšit. Vaše srdce si zvykne na Boha, který na vás vykoukne z náročného úkolu, který řešíte, z letmého pohledu cizince na ulici nebo z toho, jak sluneční světlo náhle zaplní místnost v zataženém dni.

Naučíte-li se nebýt překvapeni způsoby, kterými jste neustále překvapováni, naučíte se spočívat v trvalém pocitu důvěry v Boha. Když se naučíte setrvávat v této důvěře, naučíte se vidět Boha v tom, že se naučíte vidět Bohem danou Boží povahu sebe sama, druhých a všeho kolem vás. [3]

Contemporary mystic and writer Beverly Lanzetta has thought deeply about how to live a contemplative life in the world. In describing prayer, she turns to Teresa of Ávila (1515–1582) and Thomas Merton (1915–1968):

Teresa of Avila describes mental (contemplative) prayer as, “nothing else than an intimate sharing between friends; it means taking time frequently to be alone with [God] who we know loves us.” [1] We can imagine God as our intimate friend, with whom we share everything. We can talk to the Divine about our needs, complaints, and difficulties. We can ask for advice, offer thanksgiving, and make acts of faith or reparation for our sins. We can seek guidance for our children, or shed tears about illness and death.

Quite frequently, the most efficacious [way to] pray is found in darkness, emptiness. When we find ourselves simply open to the vast mystery surrounding us, when we center our hearts on an obscure faith, and are absorbed into the divine Presence. This is the contemplation of night, when darkness quiets the soul, and we surrender to unknowing. Thomas Merton prays:

Your brightness is my darkness. I know nothing of You and, by myself, I cannot even imagine how to go about knowing You. If I imagine You, I am mistaken. If I understand You, I am deluded. If I am conscious and certain I know You, I am crazy. The darkness is enough. [2]

James Finley describes what happens inside us when we commit to such a path of prayer:

As you develop the habit of meditation, you will become more skilled in learning to enter more directly into a quiet state of meditative openness to God. Little by little you will experience yourself becoming more familiar with the inner landscape of your newly awakened heart. As your newly awakened heart is allowed to repeatedly rest in meditative awareness, it slowly discovers its center of gravity in the hidden depths of God. . . .

Since “God is love” (1 John 4:8), God’s ways are the ways in which love awakens you again and again to the infinite love that is the reality of all that is real. As you ripen and mature on the spiritual path that meditation embodies, you will consider yourself blessed and most fortunate in no longer being surprised by all the ways in which you never cease to be delighted by God. Your heart becomes accustomed to God, peeking out at you from the inner recesses of the task at hand, from the sideways glance of the stranger in the street, or from the way sunlight suddenly fills the room on a cloudy day.

Learning not to be surprised by the ways in which you are perpetually surprised, you will learn to rest in an abiding sense of confidence in God. Learning to abide in this confidence, you learn to see God in learning to see the God-given Godly nature of yourself, others, and everything around you. [3]