Tilden Edwards je duchovní učitel a spoluzakladatel kontemplativní organizace The Shalem Institute. V tomto úryvku popisuje účel modlitby:    

Autentická modlitba je otevření se milostivé Boží přítomnosti vším, čím jsme, tím, co Písmo shrnuje jako celé naše srdce, duše a mysl (Mt 22,37). Proto je modlitba spíše způsobem bytí než izolovaným úkonem.

Modlitba je zaměřena na náš nejhlubší problém: náš sklon zapomínat na osvobozující spojení s Bohem. Když se tak stane, ztrácíme se v pocitu konečné oddělenosti. Z tohoto úzkého místa mimo Boha vyrůstají naše nejhorší strachy, touhy, neklid a osobní i společenská hříšnost. . . .

Modlitba také vychází z naší nejhlubší naděje: za hojnost života, která přichází, když setrváváme ve svém nejhlubším domově, ve svém nejširším vědomí. Modlitba je naším mostem k Domovu.

Edwards dále rozlišuje dva typy modlitby:

Aktivní modlitba je přítomna tam, kde naše vůle běžně utváří naše otevření se Bohu, se slabými nebo silnými podněty z hloubi nitra. Přímluva, prosba, vyznání, díkůvzdání a chvála jsou formy aktivní modlitby. Jsou to formy modlitby, které se většina z nás naučila v dětství a které nacházíme posílené ve společných bohoslužbách a v Písmu. Jejich obsah a tvar přirozeně vyrůstá z našeho každodenního života a rozvíjejícího se duchovního života.

Klidná, kontemplativní modlitba vzniká, když se ztišíme a otevřeme se Kristovu Duchu, který v nás skrytě působí, když nasloucháme žalmistově prosbě: "Zmlkněte a poznejte, že já jsem Bůh" (Ž 46,10). Jsou to chvíle, kdy se s důvěrou noříme do beztvarých Božích rukou, abychom se očistili, osvítili a získali společenství. . . . Jsme ve stavu tiché vděčnosti, prostě vyhloubeni pro Boha. V obdarované [tj. milostiplné] hloubce tohoto druhu modlitby překračujeme jakoukoli představu o Bohu i jakoukoli představu o sobě. Zůstáváme ve vzájemné syrové přítomnosti. Zde si uvědomujeme, že Bůh i my sami jsme doslova víc, než si dokážeme představit. . . .

Taková kontemplativní modlitba nás nachází v tom, co Písmo nazývá naším "srdcem": naším nejhlubším, nejopravdovějším já v Bohu, já, které je hlubší než náš běžný smysl pro mysl a pocity, a přesto je v sobě proměněným způsobem zahrnuje. Zde je "domov" Boha v nás, kde jsme nejvíce pohromadě: "Modlím se, aby Kristus bydlel ve vašich srdcích skrze víru" (Ef 3,17). Je to základní rozměr našeho bytí, kde si nejvíce uvědomujeme svou božsky obdařenou přirozenost, ba kde cítíme, že nás Bůh neustále důvěrně vdechuje a vydechuje. V bezedném místě duchovního srdce jsme v kontaktu před myšlenkami, nad myšlenkami. Do této vnitřní svatyně můžeme vnést pouze svou nahou důvěru a touhu. . .   

Jestliže je základní duchovní disciplínou modlitba, otevírání se Bohu, pak je základní disciplínou modlitby obracení se k našemu srdci a pozvání k trvalé vzájemné přítomnosti.

Tilden Edwards is a spiritual teacher and co-founder of The Shalem Institute, a contemplative organization. In this passage, he describes the purpose of prayer:    

Authentic prayer is opening to God’s gracious presence with all that we are, with what Scripture summarizes as our whole heart, soul, and mind (Matthew 22:37). Therefore prayer is more a way of being than an isolated act of doing.

Prayer is aimed at our deepest problem: our tendency to forget our liberating connectedness with God. When this happens we become lost in a sense of ultimate separateness. From this narrow outside-of-God place rise our worst fears, cravings, restlessness, and personal and social sinfulness. . . .

Prayer also arises from our deepest hope: for the abundance of life that comes when we abide in our deepest home, our widest consciousness. Prayer is our bridge to Home.

Edwards goes on to distinguish between two types of prayer:

Active prayer is present where our wills normally shape our opening to God, with faint or strong promptings from deep within. Intercession, petition, confession, thanksgiving, and praise are forms of active prayer. These are forms of prayer that most of us learn as children and find reinforced in corporate worship and Scripture. Their content and shape rise naturally out of our daily lives and evolving spiritual life.

Quiet, contemplative prayer happens when we are still and open ourselves to Christ’s Spirit working secretly in us, when we heed the psalmist’s plea: “Be still and know that I am God” (Psalms 46:10). These are times when we trustingly sink into God’s formless hands for cleansing, illumination, and communion. . . . We are in a state of quiet appreciation, simply hollowed out for God. At the gifted [that is, graced] depth of this kind of prayer we pass beyond any image of God and beyond any image of self. We are left in a mutual raw presence. Here we realize that God and ourselves quite literally are more than we can imagine. . . .

Such contemplative prayer finds us in what Scripture calls our “hearts”: our deepest, truest self in God, the self that is deeper than our normal sense of mind and feelings, yet includes these in a transfigured way. Here is the “home” of God in us, where we are most together, “I pray that Christ will dwell in your hearts through faith” (Ephesians 3:17). It is the core dimension of our being where we most realize our divinely gifted nature, indeed, where we sense ourselves being intimately breathed in and out by God continually. In the placeless place of the spiritual heart we are in touch before thoughts, beyond thoughts. We can bring into that inner sanctuary only our naked trust and longing. . . .   

If the fundamental spiritual discipline is prayer, opening to God, then the fundamental discipline of prayer is turning to our heart and inviting a sustained mutual presence.