Podle otce Richarda, když se v přítomném okamžiku odevzdáme lásce, setkáváme se s proudem božské přítomnosti:

Modlitba není v první řadě vyslovování slov nebo přemítání myšlenek. Je to spíše životní postoj. Je to způsob, jak žít v Přítomnosti, jak žít ve vědomí Přítomnosti, a dokonce jak se z Přítomnosti těšit. Plně kontemplativní lidé si jsou nejen vědomi Boží přítomnosti; ale důvěřují jí, dovolují jí vstoupit a těší se z ní. "Stojí" na ní!

Kontemplativním tajemstvím je naučit se žít v přitomnosti. Přítomnost není prázdná, jak by se zdálo nebo jak se obáváme. Zkuste připustit, že všechno je právě tady, právě teď. Žijeme-li dobře svůj život, neznamená to nic víc, než že je právě teď, protože Bůh je v tomto okamžiku přítomen neobviňujícícm způsobem. Jsme-li schopni to zažít, zakusit a radovat se z toho, nepotřebujeme na tom lpět. Také příští okamžik bude mít svou vlastní chuť a radost.

Protože většina našich okamžiků není ochutnaná skutečně v přítomnosti, nejsme nikdy naplněni. Vytváříme si proto umělou plnost a chceme se jí držet. Pokud ale začneme ochutnávat plnost přítomnosti, nebudeme už nic takového potřebovat. Bůh je buď v tomto nyní, nebo není vůbec. Pokud toto teď neprožijeme naplno, budeme opět lapeni. Zde je lakmusový papírek: Pokud nutíme k něčemu sebe nebo druhé, ještě jsme nenašli tajemství štěstí. Jen tento okamžik může být zcela naplněn božskou přítomností. Svatí to nazývají "svátostí přítomného okamžiku".

Přítomný okamžik nemá konkurenci, není posuzován ve srovnání s žádným jiným. Nikdy předtím se to nestalo a už se to nikdy nestane. Když soutěžím, nemiluji. Nemohu se dostat k lásce, protože hledám nový způsob, jak dominovat. Tento druh myšlení není pravdivý, protože Bůh k nám takto nepřichází. Mystikové, ti, kdo se skutečně modlí, to vědí. Ti, kdo hluboce vstupují do velkého tajemství, nezažívají Boha, který srovnává, rozlišuje a soudí. Zakoušejí jej všeobjímajícího, přijímajícího a rozpoznávajícího božský obraz v každém jednotlivci.

Pro Ježíše je modlitba zřejmě záležitostí očekávání v lásce. Navracení se k lásce. Důvěrou, že láska je nejhlubším proudem skutečnosti. Proto modlitba nejsou především slova; je to především očekávání, postoj, modus operandi. Proto mohl Pavel říci: "Stále se modlete." To je důvod, proč se modlíme. "Neustále se modlete." Kdybychom to četli tak, že to vyžaduje slova, je to jistě nemožné. Máme spoustu jiných věcí na práci. Můžeme se však modlit bez přestání, pokud najdeme proud a umíme se brodit v jeho vodách. Potok bude protékat skrze nás a jediné, co musíme dělat, je neustále se rozhodovat, zda v něm zůstaneme.

For Father Richard, when we surrender to love in the present moment, we encounter the flow of Divine Presence:

Prayer is not primarily saying words or thinking thoughts. It is, rather, a life stance. It’s a way of living in the Presence, living in awareness of the Presence, and even of enjoying the Presence. Fully contemplative people are more than aware of Divine Presence; they trust, allow, and delight in it. They “stand” on it!

The contemplative secret is learning to live in such a now. The now is not as empty as it might appear to be or that we fear it may be. Try to realize that everything is right here, right now. When we’re doing life right, it means nothing more than it is right now, because God is in this moment in a non-blaming way. When we are able to experience that, taste and enjoy it, we don’t need to hold on to it. The next moment will have its own taste and enjoyment.

Because most of our moments are not tasted or real or in the Presence, we are never full. We create artificial fullness and want to hang on to that. But there’s nothing to hold on to when we begin to taste the fullness of now. God is either in this now or God isn’t at all. If the now has never been full or sufficient, we will always be grasping. Here is a litmus test: If we’re pushing ourselves and others around, we have not yet found the secret of happiness. This moment is as full of the Divine Presence as it can be. Saints have called this the “sacrament of the present moment.”

The present moment has no competition; it is not judged in comparison to any other. It has never happened before and will not happen again. But when I’m in competition, I’m not in love. I can’t get to love because I’m looking for a new way to dominate. The way we know this mind is not the truth is that God does not deal with us like this. The mystics, those who really pray, know this. Those who enter deeply into the great mystery do not experience a God who compares, differentiates, and judges. They experience an all-embracing receptor, a receiver who recognizes the divine image in each and every individual.

For Jesus, prayer seems to be a matter of waiting in love. Returning to love. Trusting that love is the deepest stream of reality. That’s why prayer isn’t primarily words; it’s primarily an attitude, a stance, a modus operandi. That’s why Paul could say, “Pray always.” “Pray unceasingly.” If we read that as requiring words, it is surely impossible. We’ve got a lot of other things to do. We can pray unceasingly, however, if we find the stream and know how to wade in its waters. The stream will flow through us, and all we have to do is keep choosing to stay there.