Učitelka Barbara Holmesová vypráví o své návštěvě církve Fellowship Church, vizionářské multirasové církve, kterou v roce 1944 spoluzaložil Howard Thurman se svou ženou Sue Bailey Thurmanovou. Toto společenství věřících je živým příkladem toho, jak lze rozmanitost brát vážně a podporovat díky společné zkušenosti s Bohem:

Na Russian Hill v San Francisku, uprostřed hustě obydlené čtvrti, se nachází budova, v níž vznikla... Církev pro společenství všech národů (neboli Fellowship Church). Tam mystik a kontemplativní člověk Howard Thurman a jeho žena Sue Baileyová začali prožívat zkušenost s bohoslužbou překračující hranice náboženství. Na podzim roku 2002 jsem se na toto místo vydala. Byla to svého druhu pouť. . . .

Přednost zde mají kontemplativní praktiky. Čas je věnován řízené meditaci, což je prvek sborového života, který je v černošských bohoslužbách neobvyklý. Ale pak to není černošská bohoslužba - je to prostě bohoslužba. . . .

Na konci bohoslužby bylo zvláštní a nádherné sledovat objetí a spojení napříč propastmi rasy, pohlaví a sociálního vyloučení. V mé lavici starší afroamerický pán natáhl ruku k angloamerickému muži, který seděl na sedadle vedle mě. Ať starší muž udělal cokoli, mladší muž mu ruku nepodal. Místo toho, aby se starší pán odvrátil a ukončil trapnou situaci, stále se ptal: "Proč ne?" s neodbytně nataženou rukou. "Nemůžu," zamumlal mladší nervózně... . "Nemůžu, protože se mi příliš potí ruka." Starší muž ho poplácal po zádech a začal odcházet, ale rozmyslel si to a vrátil se, aby mladíka objal. Jak úžasné, pomyslela jsem si. Kdy jsem byla v převážně anglofonním nebo černošském sboru, kde byli lidé tak odlišní, a přesto by k něčemu takovému mohlo dojít? [1]

Howard Thurman (1900-1981) píše o přesvědčení, že společná bohoslužba a setkání s Boží přítomností mohou sjednotit různorodé lidi:

Sue a já jsme věděli, že všechny naše nashromážděné zkušenosti z minulosti nám pro tento podnik daly dva zásadní dary: hluboké přesvědčení, že smysluplné a tvůrčí zážitky mezi lidmi mohou být účinnější než všechny ideje, koncepty, víry, obavy, ideologie a předsudky, které je rozdělují; a pevnou víru, že pokud se takové zážitky podaří znásobit a udržet v dostatečně dlouhém časovém intervalu, každá bariéra, která odděluje jednoho člověka od druhého, může být podkopána a odstraněna. Byli jsme si jisti, že půdu pro takové smysluplné zážitky mohou poskytnout co nejširší spojení kolem společného zájmu a společných starostí. . . . Neustále se vynořoval jeden základní poznatek - smysluplné prožitky jednoty mezi lidmi byly přesvědčivější než vše, co rozdělovalo a oddělovalo. Projevoval se smysl pro Přítomnost, která časem přivede člověka k jeho vlastním schodům k oltáři, jež vedou každého jeho [nebo její] vlastní cestou jako Jákobův žebřík ze země do nebe. [2]

CAC teacher Barbara Holmes recounts her visit to Fellowship Church, a visionary, multi-racial church co-founded in 1944 by Howard Thurman and his wife Sue Bailey Thurman. This faith community is a lived example of how diversity can be honored and held together by a shared experience of God:

On Russian Hill in San Francisco, in the midst of a densely populated neighborhood, is the building that was the site of . . . the Church for the Fellowship of All Peoples (or Fellowship Church). There, the mystic and contemplative Howard Thurman and his wife, Sue Bailey, began an interfaith worship experience. In the fall of 2002, I journeyed to this place. It was a pilgrimage of sorts. . . .

Here, contemplative practices are given priority. Time is devoted to a guided meditation, which is an element of congregational life that is unusual in black worship. But then, this is not black worship—this is just worship. . . .

It was odd and wonderful at the end of the service to watch the embraces and connections across chasms of race, gender, and social devastation. In my pew, an elderly African American gentleman extended a hand to an Anglo male sitting in the seat next to me. No matter what the older man did, the younger man would not shake his hand. Instead of turning away to end the embarrassing situation, the older gentleman kept asking, “Why not?” with his hand insistently extended. “I can’t,” the younger mumbled nervously . . . “I can’t because my hand sweats too much.” The older man patted him on the back and began to walk away, but thought better of it and returned to embrace the young man. How wonderful, I thought. When had I been in a predominantly Anglo or black congregation where the people were so different that this kind of thing could occur? [1]

Howard Thurman (1900­–1981) writes about the conviction that shared worship and encounter with divine presence could unite diverse people:

Sue and I knew that all our accumulated experiences of the past had given us two crucial gifts for this undertaking: a profound conviction that meaningful and creative experiences between peoples can be more compelling than all the ideas, concepts, faiths, fears, ideologies, and prejudices that divide them; and absolute faith that if such experiences can be multiplied and sustained over a time interval of sufficient duration any barrier that separates one person from another can be undermined and eliminated. We were sure that the ground of such meaningful experiences could be provided by the widest possible associations around common interest and common concerns. . . . One basic discovery was constantly surfacing—meaningful experiences of unity among peoples were more compelling than all that divided and separated. The sense of Presence was being manifest which in time would bring one to his or her own altar stairs leading each in his [or her] own way like Jacob’s ladder from earth to heaven. [2]