Během konference CAC na téma sv. Trojice hovořil Richard o tom, jak Bůh "tři v jednom" ukazuje Boží lásku k rozmanitosti:

Bůh zjevně miluje rozmanitost. Stačí se podívat na svět zvířat, podmořský svět nebo na každého člověka: kdo z nás vypadá úplně stejně? Vždy se od sebe lišíme. Existuje nějaký důkaz, který by ukázal, že Bůh někde ve stvoření upřednostňuje uniformitu? To my si však uniformitu neustále pleteme s duchovní jednotou.

Tajemství, o kterém mluvíme, je zjeveno ve Sv. Trojici: tři Božské osoby jsou různorodé, odlišné a rozdílné, a přesto jsou radikálně "Jedním"! Základní filozofický problém byl nazván problémem jednoho a mnohosti. Jak může být zároveň jeden a mnozí? Ve sv. Trojici máme tento paradox alespoň metaforicky vyřešen. Většina z nás však jednoduše neumí být zároveň různí i jednotní. My chceme, aby všichni byli stejní. A církev se tak stále více stává vylučující institucí namísto, aby byla velkou hostinou, na kterou Ježíš neustále zve hříšníky a vyděděnce.

Egu mnohem více vyhovuje uniformita, lidé kolem mě, kteří vypadají a mluví jako já a tak neohrožují můj prostor. V bytí sv. Trojice však Bůh zcela překračuje hranice kvůli druhému. Každá božská osoba přijímá plné přijetí tím druhým. [1]

V článku pro Sojourners píše Richard o tom, jak může porozumění sv. Trojici uzdravit náš sklon k "jiným" lidem, k lidem, kteří jsou rozdílní:

Myslím si, že rasismus má často kořeny v [pokřiveném] pohledu na Božství; místo abychom odráželi Toho, který stvořil všechny věci k Božímu "obrazu a podobě" (Gn 1,26-27), děláme si místo toho z Boha maskota, který, jak skvěle vtipkuje Anne Lamottová, má v nenávisti právě ty lidi, které nenávidíme my. [1]...

Tři staletí jim [raným církevním otcům] trvalo, než dokázali plně pochopit Ježíšův často matoucí jazyk o tom, koho nazývá "Otcem", jak chápe sám sebe a co nazývá "Duchem svatým". Naše běžná forma dualistického myšlení prostě nedokázala zpracovat takové představy trojjedinosti...

Sama Boží Trojice udržuje oddělenou identitu Tří osob, přičemž se zároveň jedná o naprosto jedinečný druh jednoty, která je samotnou podobou Božské Jedinosti.

Božím vzorem a cílem nikdy nebyla naivní uniformita, nýbrž radikální rozmanitost (1 Kor 12,4-6) udržovaná v absolutní jednotě "dokonalou láskou", která se nekonečně vydává a nekonečně vylévá - zároveň.

Tento Boží vzor se samozřejmě nejkrásněji zjevuje ve "veškerém množství [pleroma neboli plnosti] stvoření" (Gn 2,1). Bůh věčně "utváří místo" a neustále "naplňuje"; to je směr toku. To je, v našem omezeném chápání, zcela nová logika a je to základní šablona pro úspěch lidského projektu, těm, kdo jsou připraveni přijmout na úrovni prožité zkušenosti to, co již slovy vyznávají ve [svých] vyznáních víry. [2]

During a CAC conference on the Trinity, Richard spoke about how the three-in-one God shows God’s love for diversity:

God clearly loves diversity. All we need to do is look at the animal world, or the world under the sea, or each human being: who of us looks exactly alike? We are always different. Is there any evidence to show where, in all creation, that God prefers uniformity? But we consistently confuse uniformity with spiritual unity.

The mystery that we’re talking about is revealed in the Trinity: the three are maintained as diverse, different and distinct, and yet they are radically “One”! The foundational philosophical problem has been called the problem of the one and the many. How can there be one and how can there be many? In the Trinity, we have the paradox at least metaphorically resolved. But most of us don’t easily know how to be both diverse and united. We want to make everybody the same. And the church has become more and more an exclusionary institution, instead of a great banquet feast to which Jesus constantly invites sinners and outcasts.

The ego is much more comfortable with uniformity, people around me who look and talk like me, and don’t threaten my boundaries. But in the presence of the Trinitarian God, God totally lets go of boundaries for the sake of the other. Each accepts full acceptance by the other. [1]

In an article for Sojourners, Richard writes about how understanding the Trinity can heal our tendency to “other” people who are different than ourselves:

I believe racism is often rooted in [a] distorted view of divinity; rather than reflecting the One who created all things in God’s own “image and likeness” (Genesis 1:26–27), we instead make God into a mascot who, as Anne Lamott brilliantly quips, hates all the same people we do. [1] . . .

It took them [early church fathers] three centuries to make full sense out of Jesus’ often-confusing language about what he named “Father,” how he understood himself, and what he named the “Holy Spirit.” Our common form of dualistic thinking just could not process such three-fold and one-ness evocations at the same time. . . .

The Godhead itself maintains separate identity between Three, with an absolutely unique kind of unity, which is the very shape of Divine Oneness.

God’s pattern and goal has never been naïve uniformity but radical diversity (1 Corinthians 12:4–6) maintained in absolute unity by “a perfect love” that infinitely self-empties and infinitely outpours—at the same time.

This Divine pattern is, of course, most beautifully revealed in “all the array [pleroma, or fullness] of creation” (Genesis 2:1). God is forever “making room” and “infilling”; this is the Way of the Flow. This is, in our finite understandings, an utterly new logic and is the foundational template for the success of the human project for those ready to embrace at the level of experience what they already confess in [their] creeds. [2]