Zesnulý biskup Desmond Tutu chápal naši vzájemnou závislost jako součást žívota člověka jako Božího obrazu:

Bůh nás stvořil, udržuje nás v bytí od okamžiku k okamžiku a zajišťuje nám samotnou existenci. . . . Navzdory všemu, co se spiklo proti této pravdě, má každý z nás nesmírnou hodnotu, nekonečnou hodnotu, protože si nás Bůh zamiloval. Proto nás [Bůh] stvořil. Naše hodnota tedy neodmyslitelně patří k tomu, kým jsme. Patří do balíčku toho, že jsme lidmi. Nezávisí ani na vnějších atributech, jako je etnický původ a barva pleti, ani na našich úspěších, ať už jsou vypočteny jakkoli. Naše hodnota vyplývá ze skutečnosti, že existujeme pouze díky božské lásce. . . . [Richard: Jak mi řekl biskup Tutu, když jsem se s ním setkal: "Jsme jen žárovky, Richarde, a naším úkolem je jen zůstat našroubovaní!"]

Každý z nás je nositelem Boha, svatostánkem Ducha svatého, v němž přebývá Bůh, svatá a nejsvětější Trojice.

Chovat se k někomu jako k něčemu menšímu než toto je nejen špatné . . . Je to přímo rouhačské a svatokrádežné. Je to, jako bychom Bohu plivali do tváře. V důsledku toho je třeba se nespravedlnosti, rasismu, vykořisťování a útlaku bránit nikoli jako politickému úkolu, ale jako reakci na náboženský, duchovní imperativ. Nepostavit se proti těmto projevům zla by se rovnalo neposlušnosti vůči Bohu.

Bůh nás stvořil pro vzájemnou závislost, protože nás stvořil k Božímu obrazu - obrazu božského společenství svaté a požehnané Trojice. . . Bůh nás stvořil každého jinak, abychom si mohli uvědomit, že se navzájem potřebujeme. Existuje jedno africké přísloví: "Člověk je člověkem skrze jiné osoby". Učím se být člověkem skrze spojení s jinými lidmi. ...  [1]

Stejně jako Desmond Tutu i učitel CAC Brian McLaren vidí v Trojici léčivou vizi světa, v níž vytváříme svaté společenství, které převrací kategorie "my" a "oni":

Trojiční vize Boha nám pomáhá představit si vztahový vesmír vzájemnosti, společenství v jednotě, jednoty ve společenství, bytí ve vzájemném bytí, kde je vlídnost vůči druhému doma a nepřátelství vůči druhému je cizí, invazivní, nemístné. . . .

Bůh s Bohem ve společenství nás vede k představě Boha s námi ve společenství. A tato vize nás zase podněcuje k tomu, abychom si představili Boha s nimi ve společenství. A tato expanzivní vize nás zve ještě výš: představit si Boha s námi a s nimi ve společenství. Tento přístup k Trojici nemusí být lakmusovým papírkem, který nás legitimizuje a je delegitimizuje. Místo toho může být darem, který je druhým nabízen jako báseň, ne jako ultimátum - není dán proto, aby vyžadoval souhlas, který vede k přijetí, nebo nesouhlas, který vede k odsouzení, ale spíše proto, aby nás inspiroval k úctě k jinakosti jako teologickému znaku. V tu chvíli se učení o Trojici stává nejen uzdravující doktrínou, ale i uzdravující praxí. [2]

The late Bishop Desmond Tutu understood our interdependence with each other as part of what it means to live in the image of God:

God has created us, upholding us in being from moment to moment, providing us with our very existence. . . . Despite everything that conspires to deny this truth, each one of us is of immense worth, of infinite value because God loved us. That is why [God] created us. Thus our value is intrinsic to who we are. It comes with the package of being human. It depends neither on extrinsic attributes such as ethnicity and skin color nor on our achievement, however that may be computed. Our worth stems from the fact that we exist only because of the divine love. . . . [Richard: As Bishop Tutu told me when I met him, “We are only the light bulbs, Richard, and our job is just to remain screwed in!”]

We are each a God-carrier, a tabernacle of the Holy Spirit, indwelt by God the holy and most blessed Trinity.

To treat one such as less than this is not just wrong. . . . It is veritably blasphemous and sacrilegious. It is as if we were to spit in the face of God. Consequently injustice, racism, exploitation, oppression are to be opposed not as a political task but as a response to a religious, a spiritual imperative. Not to oppose these manifestations of evil would be tantamount to disobeying God.

God has created us for interdependence as God has created us in God’s image—the image of a divine fellowship of the holy and blessed Trinity. . . God has created us to be different in order that we can realize our need of one another. There is an African idiom: “A person is a person through other persons.” I learn how to be human through association with other human beings. . . .  [1]

Like Desmond Tutu, CAC teacher Brian McLaren sees the Trinity as offering a healing vision of the world, in which we create holy community that overturns categories of “us” and “them”:

This Trinitarian vision of God helps us imagine a relational universe of one-anotherness, community-in-unity, unity-in-community, being-in-interbeing, where benevolence toward the other is at home, and hostility toward the other is foreign, invasive, out of place. . . .

God-with-God in community leads us to envision God-with-us in community. And that vision in turn dares us to imagine God-with-them in community. And that expansive vision invites us higher still: to envision God-with-us-and-with-them in community. This approach to the Trinity need not be a litmus test used to legitimize us and delegitimize them. Instead, it can be a gift, offered to others like a poem, not an ultimatum—given not to require assent-leading-to-acceptance or dissent-leading-to-condemnation, but rather to inspire us to reverence otherliness as a theological attribute. At that moment, Trinitarianism becomes not only a healing doctrine but a healing practice. [2]