Lectio divina je kontemplativní způsob čtení Písma a dalších posvátných spisů a zabývání se jimi. Středověký mnich Guigo II (zemř. 1188) pojmenoval čtyři kroky této základní kontemplativní praxe:  

Jednoho dne, když jsem byl zaměstnán manuální prací, jsem začal přemýšlet o naší duchovní práci a najednou mi přišly na mysl čtyři stupně duchovních cvičení: četba, meditace, modlitba a kontemplace. Ty tvoří pro mnichy žebřík, po kterém stoupají ze země do nebe. Má málo příček, ale jeho délka je nesmírná a obdivuhodná, protože jeho spodní konec spočívá na zemi, ale jeho vrchol proniká oblaky a dotýká se nebeských tajemství. [1]  

James Finley rozsáhle vyučuje lectio divina a Guigovi II. V posledním pokračování jeho podcastu Turning to the Mystics popisuje záměr být přítomen Bohu, který je základem veškeré zkušenosti lectio divina:  

Sedíme v modlitbě a obnovujeme svou víru, že tam sedíme v Boží přítomnosti všude kolem nás a v nás, která je nám bližší než my sami sobě. A nepřišli jsme sem s žádným jiným záměrem než se v laskavosti setkat s Bohem, jako způsob, jak se obrátit na Boha, aby nám pomohl prohloubit naši zkušenost Boží přítomnosti v našem životě. To je důvod, proč tu jsme. Je to chvíle intimity, zbožné upřímnosti, prohloubení tohoto spojení s Bohem v modlitbě. [2] 

Finley vysvětluje Guigův návod na proměňující četbu:  

Moc Božích slov působí jako kvas v srdci a probouzí v nás osobní zkušenost s Boží přítomností, kterou Písmo zjevuje. Takto čtené Písmo je jedním dlouhým milostným dopisem od Boha. Každý verš vypráví příběh lásky, která nás k sobě neustále volá. ...    

První příčkou žebříku je čtení Písma jako způsob hledání Boha. Pak, uprostřed tichého, upřímného hledání, přijde milostivá chvíle, kdy narazíme na slova, která ztělesňují to, co hledáme. Při čtení narazíme na něco z Boží přítomnosti v tom, co čteme. A když narazíme na to, co hledáme, sestupujeme do hlubin svého probuzeného srdce, z něhož se vynořují myšlenky, obrazy a konotace, které prostě plynou, aniž bychom se jich jakkoli zmocnili nebo je uchopili. ...  

Každodenní meditační praxe jde nejlépe, když se naučíme pevně stát na první příčce žebříku do nebe. Tím mám na mysli naučit se být pozorný k Božímu hlasu, který se ozývá v básni, románu, refrénu písně, zprávě ve večerních zprávách nebo rozhovoru zaslechnutém v čekárně u lékaře. Když se učíme stát pevně na první příčce žebříku do nebe, učíme se být vnímaví a otevření Bohu, který nás doprovází do života, když myjeme hrnec, opravujeme rozbitá vrata nebo si na konci dne zouváme boty. [3]  

Lectio divina is a contemplative way of reading and relating to Scripture and other sacred writings. The medieval monk Guigo II (d. 1188) names the four steps of this foundational contemplative practice:  

One day when I was busy working with my hands I began to think about our spiritual work, and all at once four stages in spiritual exercise came into my mind: reading, meditation, prayer and contemplation. These make a ladder for monks by which they are lifted up from earth to heaven. It has few rungs, yet its length is immense and wonderful, for its lower end rests upon the earth, but its top pierces the clouds and touches heavenly secrets. [1]  

James Finley has taught extensively on lectio divina and Guigo II. In the most recent season of his podcast Turning to the Mystics, he describes the intention to be present to God that underlies all lectio divina practice:  

We sit in prayer, renewing our faith that we’re sitting there in God’s presence all about us and within us, closer to us than we are to ourselves. And we’ve come here with no other intention, but a kind rendezvous with God, as a way to turn to God to help us to deepen our experience of God’s presence in our life. That’s why we’re there. It’s a moment of intimacy, of devotional sincerity, of deepening this union with God in prayer. [2] 

Finley explains Guigo’s instructions for transformative reading:  

The power of God’s words works as leaven in the heart, awakening us to a personal experience of the presence of God that Scripture reveals. Read in this way, the Scriptures are one long love letter from God. Each verse tells the story of the love that perpetually calls us to itself. . . .   

The first rung of the ladder is that of reading the Scriptures as a way of seeking God. Then, in the midst of a quiet, sincere seeking, there is the graced event of coming upon words that embody that which we seek. As we read, we come upon something of God’s presence in that which we are reading. And in coming upon that which we seek, we descend into the depths of our awakened heart, from which there emerge thoughts, images, and connotations that simply flow out, without being seized or grasped hold of in any way. . . .  

Daily meditation practice goes best as we learn to stand firmly on the first rung of the ladder to heaven. By this I mean learning to be attentive to God’s voice reverberating in a poem, a novel, the refrains of a song, a report on the evening news, or a conversation overheard in the waiting room at the doctor’s office. In learning to stand firmly on the first rung of the ladder to heaven, we learn to be receptive and open to God, uttering us into existence as we wash out a pot, or fix a broken gate, or slip off our shoes at the end of the day. [3]