Otec Richard poukazuje na to, že Bible je plná příběhů lidí setkávajících se s Bohem - bez ohledu na to, zda jednali správně nebo špatně!  

Řekněme si to na rovinu: Jednou ze základních a přesto revolučních myšlenek Bible je, že Bůh se projevuje v tom obyčejném, skutečném, každodenním, přítomném,  projevuje se v dějinách, či v konkrétních vtěleních života. Bůh nečeká na čisté, duchovní či správné pojetí, ani cokoliv ideálního. Biblický Bůh by zřejmě mnohem raději byl ve vztahu, než jediný spravedlivý v osamění!" To je důvod, proč Ježíš staví náboženství na hlavu.  

A to je také důvod, proč musíme projít i zdánlivě pracné, nudné, nebo dokonce znepokojivé biblické knihy, jako jsou Jozue, Soudců, Královské, Letopisy, Leviticus, Numeri a Zjevení. V těchto knihách se dozvídáme o hříchu a válce, cizoložství a aférách, králích a zabíjení, intrikách a podvodech - o tragických a smutných událostech lidského života vedle těch obyčejných a úžasných. Tyto knihy, dokumentující život skutečných společenství, konkrétních a obyčejných lidí, nám říkají, že "Bůh k nám přichází převlečený za náš život" (tuto nádhernou větu jsem se naučil od své drahé přítelkyně a kolegyně Pauly D'Arcy). Ale pro většinu "věřících" lidí je to vlastně zklamání!  

V Bibli, vidíme, jak Bůh používá velmi zraněné životy zcela obyčejných lidí, kteří by nikdy neprošli zkouškami pozdějších římských kanonizačních procesů. Mojžíš, Debora, Eliáš, Pavel, a Ester se přinejmenším podíleli na vraždách; David byl cizoložník i lhář; byli tu poněkud neurotičtí proroci jako Ezechiel, Abdiáš, a Jeremiáš; celá historie směšně zlých králů a válečníků - a přece jsou to všechno ti, skrze které Bůh působí. Nejsou paušálně odmítnuti. 

Boží zjevení jsou vždy konkrétní a specifická. Nejsou platónským světem idejí a teorií v nichž můžeme mít pravdu nebo se mýlit. Zjevení není něco, co měříme, ale něco nebo Někdo, s kým se setkáváme!" To vše se nazývá "tajemství vtělení". 

Naším pokušením bylo a je věřit v tradici naší víry o důvěře v Boha  namísto důvěřování Bohu. To není totéž! Často naše víra spočívá v naší tradici, ve které můžeme mluvit o lidech, kteří Bohu v minulosti důvěřovali. To je smutný způsob, jak se vyhnout samotné prožité zkušenosti, jak se vyhnout děsivým setkáním s živým Bohem, jak se vyhnout stále probíhajícímu Vtělení.  

Nejde ani tak o to stát se duchovními bytostmi, jako o to, stát se lidskými bytostmi. Biblické zjevení říká, že duchovními bytostmi již jsme, jen o tom ještě nevíme. Bible se nás snaží zasvětit do tohoto tajemství tím, že nám zjevuje Boha v obyčejných věcech. Proto se velká část textu zdá být tak všední, praktická, konkrétní, a upřímně řečeno, neduchovní!" Princip vtělení hlásá, že hmota a duch nebyly nikdy odděleni. Ježíš nám přišel říci, že tyto zdánlivě odlišné světy jsou a vždy byly jedním.  

Father Richard points out how the Bible is filled with stories of people encountering God—regardless of whether they got everything right or everything wrong!  

Let’s state it clearly: One foundational and yet revolutionary idea of the Bible is that God is manifest in the ordinary, in the actual, in the daily, in the now, in history, in the concrete incarnations of life. God does not hold out for the pure, the spiritual, the right idea, or the ideal anything. Apparently, the biblical God would much rather be in relationship than merely be right in solitude! This is why Jesus stands religion on its head.  

But it is also why we have to go through the seemingly laborious, boring, or even disturbing books of the Bible, such as Joshua, Judges, Kings, Chronicles, Leviticus, Numbers, and Revelation. We hear in these books about sin and war, adulteries and affairs, kings and killings, intrigues and deceits—the tragic and sad events of human life along with the ordinary and wonderful. Those books, documenting the life of real communities, of concrete and regular people, are telling us that “God comes to us disguised as our life” (a wonderful line I learned from my dear friend and colleague, Paula D’Arcy). But for most “religious” people this is actually a disappointment!  

In the Bible, we see God using the very wounded lives of very ordinary people, who would never have passed the tests of later Roman canonization processes. Moses, Deborah, Elijah, Paul, and Esther were at least complicit in murdering; David was both an adulterer and a liar; there were rather neurotic prophets like Ezekiel, Obadiah, and Jeremiah; an entire history of ridiculously evil kings and warriors—yet all these are the ones God works through. They are not summarily dismissed. 

God’s revelations are always concrete and specific. They are not a Platonic world of ideas and theories about which we can be right or wrong. Revelation is not something we measure, but something or Someone we meet! All of this is called the “mystery of incarnation.” 

Our temptation now and always is to trust in our faith tradition of trusting in God instead of trusting in God. They are not the same thing! Often our faith is in our tradition in which we can talk about people who have trusted God in the past. That’s a sad way to avoid the experience itself, to avoid scary encounters with the living God, to avoid the ongoing Incarnation.  

It’s not about becoming spiritual beings nearly as much as about becoming human beings. The biblical revelation is saying that we are already spiritual beings; we just don’t know it yet. The Bible tries to let us in on the secret, by revealing God in the ordinary. That’s why so much of the text seems so mundane, practical, specific, and, frankly, unspiritual! The principle of the Incarnation proclaims that matter and spirit have never been separate. Jesus came to tell us that these seemingly different worlds are and always have been one.