Otec Richard chápe Ježíšovy stravovací návyky jako vzor pro takové společenství "otevřeného stolu", které bychom mohli jako křesťané praktikovat:

Hlavní Boží problém při osvobozování lidstva se mi stává zřejmým, když se zamyšlím nad neustálým opakováním nenávisti k druhým, století za stoletím, v kultuře za kulturou a v náboženství za náboženstvím.

Můžete si vzpomenout na nějakou dobu, národ nebo kulturu, které se nepostavily proti jinakosti? Pochybuji, že někdy existovala taková fungující skupina. Existovali osvícení jednotlivci, díky Bohu, ale jen zřídkakdy se vytvořily skupiny - a to platí i pro církve. Je mi líto, že to musím říci. Eucharistická hostina měla být vzorem rovnosti a přináležitosti (začlenění), ale my jsme ze svaté hostiny udělali hru na vylučování ze společenství stolu, nábožensky posvěcenou deklaraci a rozdělení na skupiny hodných a nehodných - jako bychom byli hodni!

Předtím, než křesťanství vyvinulo relativně bezpečné rituální jídlo, které nazýváme Eucharistie, Ježíšova nejdůslednější sociální činnost spočívala v tom, že stoloval novými způsoby a s novými lidmi, setkával se s těmi, kteří byli utlačováni nebo vyloučeni ze života společnosti. Zdá se, že Ježíš nikoho nepotěšil tím, že porušoval pravidla, aby při jídle bylo více stolujících. Všimněte si, jak Ježíše obviňovali jeho současníci: jedna strana mu vytýkala, že jí s celníky a hříšníky (viz Mt 9,10-11). Druhá strana ho odsuzovala za to, že jedl příliš mnoho (L 7,34) nebo stoloval s farizeji a zákoníky (L 7,36-50; 11,37-54; 14,1). Ježíš jedl se všemi stranami. Jedl s malomocnými (Mk 14,3), na hostině určené mužům přijal ženu se špatnou pověstí (L 7,36-39), a dokonce se nechal pozvat do domu "hříšníka" (L 19,1-10). Jak to, že to nevidíme?

Zdá se, že my obyčejní lidé musíme mít ty jiné - druhé! Zdá se, že víme kým jsme jen při oponování a vylučování. "Jakým směrem může být moje negativní energie ventilována?" - to je trvalá lidská otázka; musí se to někam ventilovat. Bohužel nás nikdy nenapadne, že my jsme tou negativní energií, která pak vidí a také vyvolává tuto negativní energii v druhých. Ego to v sobě odmítá vidět. Vidění totiž vyžaduje základní proměnu z egoistického já a většina lidí touto transformací neprošla. Můžeme rozdávat pouze dobro (nebo smutek), které jsme sami zažili a kterým jsme se stali.

Eucharistie nás má identifikovat pozitivním a začleňujícím způsobem, ale zatím v tom nejsme dostatečně procvičení. Upřímně řečeno, nevíme, jak dosáhnou jednoty. Mnozí dnes chtějí ze svatého pokrmu udělat "cenu pro dokonalé", jak poznamenal papež František. [1] Většina křesťanů stále ještě neví, jak přijmout pozitivní identitu od Boha - že patří (náleží) a jsou milováni pro svou skutečnou přirozenost! Eucharistická hostina má být mikrokosmickou událostí, která u jednoho stolu shrnuje to, co platí v celém makrokosmu: jsme jedno, jsme si rovni v důstojnosti, všichni jíme stejný božský pokrm a Ježíš stále a navždy "stoluje s hříšníky", stejně jako to dělal, když byl na zemi.

Father Richard understands Jesus’ eating habits as a model for the kind of “open table” fellowship we might practice as Christians:

God’s major problem in liberating humanity has become apparent to me as I consider the undying recurrence of hatred of the other, century after century, in culture after culture and religion after religion.

Can you think of an era or nation or culture that did not oppose otherness? I doubt there has ever been such a sustained group. There have been enlightened individuals, thank God, but seldom established groups—not even in churches, I’m sorry to say. The Christian Eucharist was supposed to model equality and inclusivity, but we turned the Holy Meal into an exclusionary game, a religiously sanctioned declaration and division into groups of the worthy and the unworthy—as if we were worthy!

Before Christianity developed the relatively safe ritual meal we call the Eucharist, Jesus’ most consistent social action was eating in new ways and with new people, encountering those who were oppressed or excluded from the system. It seems Jesus didn’t please anybody by breaking rules to make a bigger table. Notice how his contemporaries accused Jesus: one side criticized him for eating with tax collectors and sinners (see Matthew 9:10–11). The other side judged him for eating too much (Luke 7:34) or dining with the Pharisees and lawyers (Luke 7:36–50; 11:37–54; 14:1). Jesus ate with all sides. He ate with lepers (Mark 14:3), he received a woman with a poor reputation at a men’s dinner (Luke 7:36–39), and he even invited himself to a “sinner’s” house (Luke 19:1–10). How do we not see that?

It seems we ordinary humans must have our other! It appears we don’t know who we are except by opposition and exclusion. “Where can my negative energy go?” is the enduring human question; it must be exported somewhere. Sadly, it never occurs to us that we are the negative energy, which then sees and also creates that negative energy in others. The ego refuses to see this in itself. Seeing takes foundational conversion from the egoic self and most have not undergone that transformation. We can only give away the goodness (or the sadness) that we ourselves have experienced and become.

Eucharist is meant to identify us in a positive, inclusionary way, but we are not yet well-practiced at this. We honestly do not know how to do unity. Many today want to make the Holy Meal into a “prize for the perfect,” as Pope Francis observed. [1] Most Christians still do not know how to receive a positive identity from God—that they belong and are loved by their very nature! The Eucharistic meal is meant to be a microcosmic event, summarizing at one table what is true in the whole macrocosm: we are one, we are equal in dignity, we all eat of the same divine food, and Jesus still and always “eats with sinners,” just as he did when on Earth.