Otec Richard věří, že Ježíšův život a učení nám nabízí základní příklad Boží lásky, která zahrnuje všechny, a my bychom ji měli napodobovat:

Ježíšova naprostá náboženská genialita spočívá v tom, že naprosto odmítá všechny dluhové kodexy, kodexy čistoty, náboženské karantény a hledání hříšníků. Odmítá samotné východisko historických náboženství. Odmítá rozdělování světa na čisté a nečisté, k velké nelibosti téměř všech - tehdy i dnes.

Ježíš se šokujícím způsobem nezlobí na hříšníky. To je tak totální šok, že ho většina křesťanů dodnes odmítá vidět. Rozčilují ho pouze lidé, kteří si nemyslí , že jsou hříšníci: tito popírající, bojácní a iluzorní jedinci jsou skutečnou blokádou. Mnohem častěji nenávidí a necítí žádné výčitky svědomí. Dříve si náboženství myslelo, že jeho posláním je vyhánět hřích a zlo. Prostřednictvím Ježíše se učíme, že hřích spočívá v samotném aktu vyhánění. Neexistuje místo, kam by se dal vyhnat. Setkali jsme se s nepřítelem a tím nepřítelem jsme my. Buď neseme a přetváříme zlo lidských dějin jako svůj vlastní problém, nebo zvyšujeme jeho účinnost a moc tím, že ho nenávidíme a trestáme "tam". Ježíšův vzor přesně a stručně vyjádřil Pavel: "kvůli nám učinil bezhříšného obětí za hřích, abychom se v něm stali Božími přímluvci" (2K 5,21). Uznávám, že pro většinu lidí je to protimluv. Zdá se, že to chápou jen mystici a hříšníci.

V příběhu o milosrdném Samaritánovi (L 10,30-37) Ježíš vypráví o muži u cesty, který se probouzí na nepřátelském území a uvědomuje si, že ho miluje právě ten, kdo ho má nenávidět a koho se má bát. Může to být probuzení každého z nás? Mohl by to být přesný obraz objevení Boha a pravdy? Ježíš jasně představuje cizího Samaritána jako obraz Boha. Šokující podobenství končí slovy: "Jdi a udělej totéž" (L 10,37). Lidským úkolem se stala samotná nápodoba Boha, což se zdá být téměř nemyslitelné. Bůh, kterého se dějiny učily bát, je ve skutečnosti naprosté Dobro, které nás obklopuje a vytváří pro nás bezpečný a neohrožující vesmír - obnovený vesmír, který nyní můžeme předávat druhým. Pro Ježíše neexistují žádné postoje, členství ve skupinách, chování, modlitební rituály, pravidla stravování, askeze nebo sociální uvědomění, které by nás samy o sobě proměnily nebo učinily osvícenými, spasenými či nadřazenými. Neexistují žádné znečišťující prvky nebo lidé, které bychom měli vyloučit nebo vyloučit. Tyto odpovědi se odhalí jako nedostatečné teprve tehdy, když je dobro odhaleno jako božské pole působnosti. Všichni a všechno sem patří.

Father Richard believes that Jesus’ life and teachings offer us a foundational example of God’s all-inclusive love that we are asked to emulate:

The absolute religious genius of Jesus is that he utterly refuses all debt codes, purity codes, religious quarantines, and the searching for sinners. He refuses the very starting point of historic religions. He refuses to divide the world into the pure and the impure, much to the chagrin of almost everybody—then and now.

Jesus is shockingly not upset with sinners. This is a shock so total that most Christians, to this day, refuse to see it. He is only upset with people who do not think they are sinners: these denying, fearful, and illusory individuals are the actual blockage. They are much more likely to hate and feel no compunction. Formerly, religion thought its mission was to expel sin and evil. Through Jesus, we learn that sin lies in the very act of expelling. There is no place to expel it to. We have met the enemy, and the enemy is us. We either carry and transform the evil of human history as our own problem, or we increase its efficiency and power by hating and punishing it “over there.” The Jesus pattern was put precisely and concisely by Paul: “for our sake he made the sinless one a victim for sin, so that in him we might become the uprightness of God” (2 Corinthians 5:21). I admit, that is counterintuitive for most people. Only mystics and sinners seem to get it.

In the story of the Good Samaritan (Luke 10:30–37), Jesus tells of a man by the side of the road waking up in enemy territory, realizing that he has been loved by the very one who is supposed to hate him and whom he is supposed to fear. Could this be everybody’s awakening? Could this be an accurate image of discovering God and truth? Jesus is clearly presenting the foreign Samaritan as an image of God. He ends the shocking parable by saying, “Go and do the same” (Luke 10:37). The human task has become the very imitation of God, which seems almost unthinkable. God, the one that history has been taught to fear, is in fact the utter Goodness that enfolds us and creates a safe and nonthreatening universe for us—a renewed universe that we can now pass on to others. For Jesus, there are no postures, group memberships, behaviors, prayer rituals, dietary rules, asceticism, or social awareness that, of themselves, transform us or make us enlightened, saved, or superior. There are no contaminating elements or people to expel or exclude. These answers are exposed as inadequate only when goodness is exposed as the divine field of action. Everyone and everything belongs.