Otec Richard se s námi podělil o to, že jak Genesis, tak evangelia nás upozorňují na pravdu, že "každý má své místo". Několik jeho meditací z tohoto týdne je podle něj jádrem a základem jeho učení. Přečtěte si je dvakrát!

Zkuste o Boží vládě přemýšlet jako o Ježíšově způsobu vyjádření "velkého obrazu" nebo "v největším záběru". Není to ani tak místo, jako spíše konečná perspektiva, Boží perspektiva. Kdykoli se otevřeme Velkému rámci, náš malý referenční rámec se zmenší do správné perspektivy nebo dokonce zcela odpadne.

Život nemůže být založen na tom, co pomíjí; nemůže být založen na pomíjivých představách. Místo toho ho musíme založit na trvalé pravdě, na pravdě o tom, kdo jsme, na pravdě tohoto stvoření, o němž Bůh říká, že je "velmi dobré" (Gn 1,31).

Náš problém zřejmě spočívá v tom, že jsme přesvědčeni o tom, že nejsme dobří. A potřebujeme velkou důvěru, abychom uvěřili Božímu výroku, že vše, co Bůh stvořil, je velmi dobré - i ve svém nedokonalém stavu. Zdá se, že věříme, že pouze dokonalé věci jsou milé. Evangelium však zcela jasně říká, že Bůh miluje nedokonalé věci, což je vlastně všechno! Dokonalost je vždy naší vlastní představou, kterou jsme si vytvořili z velké části ve své vlastní myslící mysli nebo v naší kultuře; je tedy klamná a nakonec i sebezničující - a také hlavním nepřítelem a překážkou v lásce k tomu, co je přímo před námi.    

Jedině Bůh si může činit nárok na dokonalost. Přesto se stále pachtíme vpřed a požadujeme od sebe i od světa žádoucí a očekávanou odezvu, i když se nám jí málokdy dostane. Tuto neuspokojivou informaci pak využíváme k tomu, abychom si všimli nedokonalosti všech ostatních! Takové falešné křížové tažení je tím nutkavější a náročnější, čím jsme starší.

Ti, kdo nemají co dokazovat nebo chránit, věří, že jsou milováni takoví, jací jsou. My, kteří jsme strávili život stoupáním po duchovním žebříčku, však tuto pravdu slyšíme hůře. Pravda se totiž nenachází nahoře v našem snažení, ale dole v naší nejhlubší přirozenosti. Tím, že se snažíme stoupat po žebříku vzhůru, nám uniká Kristus, který přichází dole skrze Vtělení.

Prohlášení Božího království je radikální politické a teologické tvrzení. Nemá nic společného s tím, že bychom byli dokonalí. Má co do činění s životem uvnitř Velkého rámce, konečného a úplného stavu věcí, trvalé perspektivy. Evangelium je přede vším ostatním výzvou žít jinak, aby bylo možné sdílet život s ostatními. Jinými slovy, evangelium nás nakonec vyzývá k postoji prostoty, zranitelnosti, dialogu, bezmoci a pokory. To jsou jediné ctnosti, které umožňují společenství, komunitu a intimitu.

Father Richard shares that both Genesis and the Gospels point us to the truth that “everyone belongs.” He believes several of his meditations this week are the very heart and foundation of his teaching. Read them twice!

Try to think of the Reign of God as Jesus’ way of saying “the Big Picture” or “in the Largest Frame.” It is not a place as much as the ultimate perspective, the perspective of God. Whenever we open ourselves to the Big Frame, our little frame of reference shrinks into proper perspective or even falls away entirely.

Life can’t be based on what is passing; it can’t be based on transitory images. Instead, we have to base it on the lasting truth, on the truth of who we are, on the truth of this creation, which God says is “very good” (Genesis 1:31).

Our problem seems to consist in the fact that we’re convinced of not being good. And we need a great deal of trust to believe God’s pronouncement that everything God created is very good—even in its imperfect state. We seem to believe that only perfect things are lovable. Yet the Gospels say very clearly that God loves imperfect things, which is really everything! Perfection is invariably our own self-created notion, manufactured largely in our own thinking mind or by our culture; thus, it is both delusional and, finally, self-defeating—as well as a major enemy and obstacle to loving what is right in front of us.    

Only God can lay claim to perfection. Yet we keep plowing ahead, demanding a desired and expected response from ourselves and from the world, even when we seldom get it. We then use this disappointing information to notice everyone else’s imperfection! Such a false crusade only gets more compulsive and demanding the older we get.

Those who don’t have anything to prove or protect believe they are loved as they are. But we who have spent our lives ascending the spiritual ladder have a harder time hearing this truth. For the truth isn’t found up at the top of our striving, but down at the bottom in our deepest nature. By trying to climb the ladder upward we miss Christ, who comes down through the Incarnation.

The proclamation of the Reign of God is a radical political and theological statement. It has nothing to do with being perfect. It has to do with living inside the Big Frame, the final and full state of affairs, the lasting perspective. The gospel is before all else a call to live differently, so that life can be shared with others. In other words, the gospel is ultimately calling us to a stance of simplicity, vulnerability, dialogue, powerlessness, and humility. These are the only virtues that make communion and community and intimacy possible.