Náš vztah s Bohem je spojen s uznáním posvátnosti Země, kterou zde Richard popisuje jako "Boží tělo":

Křesťané si musí uvědomit, do jakého zmatku jsme se dostali, když jsme nebrali vážně vtělení a stvoření. Teoložka Sallie McFagueová (1933-2019) působivě popsala stvoření jako "Boží tělo" a místo spásy. Napsala: "Stvoření jako místo spásy znamená, že zdraví a blaho všech tvorů a částí stvoření je to, o co jde při spasení - je to Boží místo a naše místo, jediné a jedinečné místo". [1]

Na konci čtvrtého století svatý Augustin, uznávaný Východem i Západem jako doktor církve, řekl, že "církev spočívá ve stavu společenství celého světa". [2] Když jsme ve správném vztahu - mohli bychom říci "v lásce" - je tu Kristus, Boží Tělo, a je tu církev. Křesťané však bohužel toto Velké tajemství vybělili na něco malého, výlučného a zvládnutelného. Církev se stala soukromým klubem katolíků, pravoslavných nebo protestantů, který nebyl nutně tvořen lidmi, kteří by byli "ve společenství" s něčím jiným, a jen zřídkakdy s přirozeným světem, s nekřesťany nebo dokonce s jinými křesťany mimo vlastní denominaci.

Naše nynější utrpení, naše zhuštěná přítomnost na tomto společném hnízdě, které jsme z velké části zaneřádili, bude brzy tím jediným, co máme nakonec společné. Dost možná to bude jediná věc, která nás politicky a nábožensky sjednotí. Země a její životní systémy, na nichž jsme všichni zcela závislí, se možná brzy stanou právě tím, co nás obrátí k prostému životnímu stylu, k nezbytnému společenství a k přirozenému a univerzálnímu smyslu pro úctu ke svatému. Všichni dýcháme stejný vzduch a pijeme stejnou vodu. Neexistují žádné židovské, křesťanské nebo muslimské verze těchto univerzálních prvků. Všechna voda je "svěcenou vodou", a to i před dobrodiním knězova mávnutí rukou. Vždy a všude jsou to dva díly vodíku a jeden díl kyslíku a voilà - máme absolutní zázrak tekuté vody, naprosto nezbytný pro vše živé.

Tato země je vskutku samotným Božím tělem a právě z tohoto těla se rodíme, žijeme, trpíme a vstáváme k věčnému životu. Buď je vše Velkým Božím projektem, nebo se můžeme právem ptát, zda vůbec něco takového existuje.

Jak píše súfijský učitel Llewellyn Vaughan-Lee:

Svět není problém, který je třeba vyřešit; je to živá bytost, k níž patříme. Svět je součástí našeho vlastního já a my jsme součástí jeho trpící celistvosti. . . .

Je to právě tato celistvost, která nás nyní volá, která potřebuje naši odpověď. Potřebuje, abychom se vrátili ke svým vlastním kořenům a zakořeněnosti: k našemu vztahu k posvátnu ve stvoření. Pouze z místa posvátné celistvosti a úcty můžeme začít s uzdravováním, s navracením světa do rovnováhy. [3]

Our relationship with God is connected to our recognition of Earth’s sacredness, what Richard here describes as “the body of God”:

Christians must realize what a muddle we have got ourselves into by not taking incarnation and creation seriously. Theologian Sallie McFague (1933–2019) powerfully described creation as “the body of God” and the place of salvation. She wrote, “Creation as the place of salvation means that the health and well-being of all creatures and parts of creation is what salvation is all about—it is God’s place and our place, the one and only place.” [1]

In the late fourth century, St. Augustine, recognized by both East and West as a Doctor of the Church, said that “the church consists in the state of communion of the whole world.” [2] When we are in right relationship—we might say “in love”—there is the Christ, the Body of God, and there is the church. But Christians sadly whittled that Great Mystery down into something small, exclusive, and manageable. The church became a Catholic, Orthodox, or Protestant private club, one not necessarily formed by people who were “in communion” with anything else, and only rarely with the natural world, with non-Christians, or even with other Christians outside their own denomination.

Our very suffering now, our condensed presence on this common nest that we have largely fouled, will soon be the one thing that we finally share in common. It might well be the one thing that will bring us together politically and religiously. The earth and its life systems, on which we all entirely depend might soon become the very things that will convert us to a simple lifestyle, to necessary community, and to an inherent and universal sense of reverence for the Holy. We all breathe the same air and drink the same water. There are no Jewish, Christian, or Muslim versions of these universal elements. All water is “holy water” even before the benefit of a priest’s waved hand. It is always and everywhere two parts hydrogen and one part oxygen, and voilà—we have the absolute miracle of liquid water, absolutely necessary for all that lives.

This earth indeed is the very Body of God, and it is from this body that we are born, live, suffer, and resurrect to eternal life. Either all is God’s Great Project, or we may rightly wonder whether anything is.

As Sufi teacher Llewellyn Vaughan-Lee writes:

The world is not a problem to be solved; it is a living being to which we belong. The world is part of our own self and we are a part of its suffering wholeness. . . .

It is this wholeness that is calling to us now, that needs our response. It needs us to return to our own root and rootedness: our relationship to the sacred within creation. Only from the place of sacred wholeness and reverence can we begin the work of healing, of bringing the world back into balance. [3]