Spisovatelka Sophfronia Scottová dlouhá léta putovala a "rozmlouvala" se spisy trapistického mnicha Thomase Mertona (1915-1968). Zde se zamýšlí nad tím, co se můžeme naučit z Mertonova hlubokého spojení s Bohem, zejména prostřednictvím přírody:

Merton nějakým způsobem nacházel pod větvemi, na úbočích kopců, v celé přírodě pocit transcendence. . . . Podle mě jde ... o uvědomění, možná dokonce o jemné vyladění. Nejsem si jistý, zda vůbec existují vhodná slova pro to, co se snažím popsat. Připadá mi to jako naprostá jednota s celým stvořením. Od svého křtu v roce 2011 v episkopální církvi často přemýšlím o této jednotě a o tom, co znamená příslušnost ke Kristu. . . .

Jak můžeme využívat přírodu k pěstování vědomí Boha? Jak můžeme vstoupit do prostoru úcty, kde nejsou žádné zdi ani stropy, a přesto v něm najdeme prostor, který sdílíme s Duchem Stvořitelem? I o tom Merton uvažoval onoho prvního dne, kdy se procházel lesem: "A pomyslel jsem si: kdybychom jen věděli, jak využít tento prostor a tuto plochu nebe a tyto volné lesy." [1] [2]

Při pohledu na jeho úvahy z onoho klíčového dne a pak na to, jak žil a psal poté, se domnívám, že odpověď na tuto kultivační otázku se skládá ze tří částí. Začal tím, že každý den vycházel ven a posvátně chodil po zemi - to znamená s úctou, s celou svou bytostí otevřenou vnímání země pod sebou a vzduchu kolem sebe. Merton často chodil bos, aby si mohl lépe vážit spojení se zemí. Druhá část se týkala trvalého vnímání počasí. Třetí část se zdála být o tom, že se naučil vše, co mohl, o "místnostech" svého venkovního domova, včetně jmen květin a stromů, které ho zařizovaly, a ptáků a zvířat, kteří tam žili. Shromážděná moudrost těchto částí přivedla Mertona k jednotě stvoření a jeho místa v něm: "Jak naprosto zásadní je pravda, že jsme především součástí přírody, ačkoli jsme její velmi zvláštní částí, tou, která si je vědoma Boha. V samotě je člověk zcela obklopen bytostmi, které dokonale poslouchají Boha." [3] [4]

Dalším kontemplativcem 20. ^{století, který zakoušel jednotu Boží přítomnosti skrze přírodu, byl Howard Thurman. Ten uvažoval:}

Země pod mýma nohama je velké lůno, z něhož v naprosté hojnosti vychází život, na němž závisí mé tělo. V půdě působí tajemství, díky němuž se smrt jednoho semene tisíckrát znovuzrodí v novost života. Kouzlo větru, slunce a deště vytváří klima, které vyživuje vše živé. Je to zákon, a víc než zákon; je to řád, a víc než řád - je to zádumčivá něha, z níž to všechno vychází. Při kontemplaci země vím, že jsem obklopen Boží láskou. [5]

Writer Sophfronia Scott has journeyed and “conversed” with the writings of Trappist monk Thomas Merton (1915–1968) for many years. Here she contemplates what we can learn from Merton’s deep connection to God, particularly through nature:

Merton found somehow beneath the branches, on the sides of the hills, in all of nature a sense of transcendence. . . . To me, this is . . . about an awareness, perhaps even a fine tuning. I’m not sure there are even proper words for what I’m trying to describe. It looks like a complete oneness with all of creation. Since my baptism in 2011 in the Episcopal Church, I’ve often thought about that oneness and about what belonging to Christ means. . . .

How can we use nature to cultivate an awareness of God? How do we enter a space of reverence, where there are no walls and no ceilings and yet where we find a room we share with Creator Spirit? Merton had pondered this as well that first day walking in the forest: “And I thought: if we only knew how to use this space and this area of sky and these free woods.” [1] [2]

Considering his reflections on that pivotal day and then how he lived and wrote afterward, I think the answer to this cultivation question comes in three pieces. He began by going out every day and walking the earth in a sacred manner—meaning reverently, with his whole being open to the feel of the earth underneath him and of the air around him. Merton often walked barefoot so that he could better appreciate connecting with the ground. The second piece involved an ongoing acknowledgment of the weather. The third seemed to be about learning all he could about the “rooms” of his outdoor home, including the names of the flowers and trees that furnished it and the birds and animals who resided there. The assembled wisdom of these pieces brought Merton to the unity of creation and his place in it: “How absolutely central is the truth that we are first of all part of nature, though we are a very special part, that which is conscious of God. In solitude, one is entirely surrounded by beings which perfectly obey God.” [3] [4]

Another 20^th-century contemplative who experienced the unity of God’s presence through nature was Howard Thurman. He reflected:

The earth beneath my feet is the great womb out of which the life upon which my body depends comes in utter abundance. There is at work in the soil a mystery by which the death of one seed is reborn a thousandfold in newness of life. The magic of wind, sun and rain creates a climate that nourishes every living thing. It is law, and more than law; it is order, and more than order—there is a brooding tenderness out of which it all comes. In the contemplation of the earth, I know that I am surrounded by the love of God. [5]