Pro otce Richarda Rohra odhaluje univerzální Kristus sjednocený a propojený vesmír plný Boží přítomnosti:

Prosím, nepovažujte mě za kacíře, ale je formálně nesprávné říkat "Ježíš je Bůh", jak to většina křesťanů lehkovážně dělá. Pro křesťany je Trojice Bůh a Ježíš je něco třetího - spojení "opravdového Boha" s "opravdovým člověkem". Tato dynamická jednota činí z Ježíše vzor, zástavu a záruku, "průkopníka a zdokonalitele naší víry" (Žd 12,2). Uvědomíme-li si to, je mnohem méně potřeba "dokazovat", že Ježíš je Bůh (což samo o sobě od nás nic nežádá). Naší skutečnou a hlubokou potřebou je zakoušet stejné sjednocující tajemství v nás samých a v celém stvoření - " skrze něj, s ním a v něm", jak se modlíme ve Velkém amen eucharistie. Takto nás Ježíš "zachraňuje" a co spása nakonec znamená. Duchovní a materiální jsou jedno.

V Novém zákoně se jasně hovoří o kosmickém významu pro Krista [1] a komunity vyučované Pavlem a Janem byly zpočátku tímto poselstvím ohromeny. V raně křesťanské éře si jen několik málo východních otců (například Origenes Alexandrijský a Maximus Vyznavač) dbalo na to, aby si všimli, že Kristus je zjevně něco staršího, většího a jiného než sám Ježíš. Mysticky viděli, že Ježíš je spojení lidského a božského v prostoru a čase a Kristus je věčné spojení hmoty a Ducha mimo čas. Pozdější staletí však měla tendenci tento mystický prvek ztrácet ve prospěch dualistického křesťanství. Ztratili jsme své základní paradigma pro spojení všech protikladů.

Když jsme nedokázali překonat rozkol mezi duchovním a hmotným v sobě, jak bychom ho pak mohli překonat pro zbytek stvoření? Výsledkem je znečištěná Země, vyhynulé a ohrožené druhy, týraná zvířata, neustálé války a neustálé náboženské konflikty. Přesto Ježíš Kristus stále zasel do stvoření vesmírnou naději a my si nemůžeme pomoci, ale vidíme ji v tolika nevysvětlitelných a úžasných událostech a lidech.

Pro některé křesťany je rozkol překonán v osobě Ježíše. Pro stále více lidí je však spojení s božstvím nejprve zakoušeno prostřednictvím "univerzálního Krista" - v přírodě, ve chvílích čisté lásky, ticha, vnitřní či vnější hudby, se zvířaty nebo prvotního pocitu úcty. Proč? Protože samotné stvoření je prvním vtělením Krista, prvotní a základní "biblí", která odhaluje cestu k Bohu.

Naše setkání s věčným Kristovým tajemstvím začalo přibližně před 13,8 miliardami let událostí, kterou dnes nazýváme "velký třesk". Bůh se přelil do viditelné reality a zjevil své Boží já v trilobitech, obřích nelétavých ptácích, medúzách, pterodaktylech a tisících druhů, které lidé ani jednou nespatřili. Ale Bůh ano.  A to už bylo více než dost smyslu a slávy.

Reference:

[1] Viz Koloským 1, Efezským 1, Janovi 1, 1. Jan 1 a Židům 1,1-4; všimněte si, že všechny jsou v prvních kapitolách!"

Richard Rohr, Dychtivost milovat: Alternativní cesta Františka z Assisi (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2014), 220-224.

For Father Richard Rohr, the Universal Christ reveals a united and connected universe full of God’s presence:

Please do not think me a heretic, but it is formally incorrect to say “Jesus is God,” as most Christians glibly do. For Christians, the Trinity is God, and Jesus is a third something—the union of “very God” with “very human.” This dynamic unity makes Jesus the Exemplar, pledge, and guarantee, the “pioneer and perfector of our faith” (Hebrews 12:2). Recognizing this means there is much less need to “prove” that Jesus is God (which of itself asks nothing of us). Our true and deep need is to experience the same unitive mystery in ourselves and in all of creation—“through him, and with him, and in him” as we pray in the Great Amen of the Eucharist. This is how Jesus “saves” us and what salvation finally means. The spiritual and the material are one.

There were clear statements in the New Testament about the cosmic meaning to Christ [1], and the communities taught by Paul and John were initially overwhelmed by this message. In the early Christian era, only some few Eastern Fathers (such as Origen of Alexandria and Maximus the Confessor) cared to notice that the Christ was clearly something older, larger, and different than Jesus himself. They mystically saw that Jesus is the union of human and divine in space and time, and the Christ is the eternal union of matter and Spirit beyond time. But the later centuries tended to lose this mystical element in favor of dualistic Christianity. We lost our foundational paradigm for connecting all opposites.

Since we could not overcome the split between the spiritual and the material within ourselves, how could we then possibly overcome it for the rest of creation? The polluted earth, extinct and endangered species, tortured animals, nonstop wars, and constant religious conflicts have been the result. Yet Jesus the Christ has still planted within creation a cosmic hope, and we cannot help but see it in so many unexplainable and wonderful events and people.

For some Christians, the split is overcome in the person of Jesus. But for more and more people, union with the divine is first experienced through “the Universal Christ”—in nature, in moments of pure love, silence, inner or outer music, with animals, or a primal sense of awe. Why? Because creation itself is the first incarnation of Christ, the primary and foundational “Bible” that reveals the path to God.

Our encounter with the eternal Christ mystery started about 13.8 billion years ago in an event we now call the “Big Bang.” God has overflowed into visible Reality and revealed God’s self in trilobites, giant flightless birds, jellyfish, pterodactyls, and thousands of species that humans have never once seen. But God did.  And that was already more than enough meaning and glory.

References:

[1] See Colossians 1, Ephesians 1, John 1, 1 John 1, and Hebrews 1:1–4; note all are in the first chapters!

Richard Rohr, Eager to Love: The Alternative Way of Francis of Assisi (Cincinnati, OH: Franciscan Media, 2014), 220–224.