Teoložka Elizabeth Johnsonová si představuje, jak by "revitalizovaná trinitární teologie" mohla formovat církev i naši vlastní křesťanskou praxi.

Jak je patrné z [Ježíšových] podobenství a praxe, Boží vláda je milostivým pravidlem spásné lásky a společenství. Jako místo, kde se Boží vůle plní na zemi stejně jako v nebi, zakládá nový druh společenství, do něhož jsou zahrnuti i "ti nejmenší" bratři a sestry. . . . V tomto společenství je tyranie potlačena ve světle Božího sebedarování; muž a žena jsou rovnocennými partnery, stejně jako Žid a Řek. Cílem je spravedlnost, mír a blaho všech tvorů. Pokud nežijeme takové vztahy, které slouží tomuto vzoru pravdy o Boží vládě, pak nemáme ponětí o tom, kdo je Bůh. Poznání Boha je nemožné, pokud nevstoupíme do života lásky a společenství s druhými. . . .

Revitalizovaná trinitární teologie jasně ukazuje, že Bůh pojatý jako individualizovaný monarcha nebo jako do sebe uzavřená, výlučně vnitřně spřízněná triáda osob, Bůh, který zpovzdálí pozoruje jako nezúčastněný, nestranný pozorovatel, Bůh, kterého je třeba přesvědčit, aby se staral o stvoření - takový Bůh neexistuje. Je to falešný Bůh, fantazie odtržená od křesťanské zkušenosti spásy. Naopak, "Bůh je láska", spojená se světem v trojím vzoru společenství. Osvojením si této pravdy získáváme novou energii k tomu, abychom si svět představovali láskyplně a jednali proti sebedestrukci násilí.

Opíraje se o Písmo a Tradici, Johnson předpokládá soucitné výsledky obnoveného závazku k trojjedinému Bohu:  

Smlouva JHWH s Izraelem, služba a život Ježíše Krista a vyživující pouta společenství na zemi vytvořená Duchem svatým jsou ikony, které odhalují nevyzpytatelnou, trojjedinou, vztahovou povahu jediného Boha zaměřenou na soucit se světem. Ve světle trojjediného Boha můžeme Irenejův axiom [1] znovu upravit a prohlásit: Boží sláva je společenství všech plně živých věcí. Tam, kde se uzdravuje lidské srdce, kde se prosazuje spravedlnost, kde vládne mír, kde se chrání ekologický biotop, kde proniká osvobození, naděje a uzdravení, kde se koná prostý skutek laskavosti, kde se podává hrnek chladivé vody, kde se nabízí kniha dítěti žíznícímu po poznání, tam se již ve společenství lidí a země odráží ve fragmentech vizáž trinitárního Boha. Neseni "milostí našeho Pána Ježíše Krista, Boží láskou a společenstvím Ducha svatého" se zavazujeme k plodné budoucnosti zahrnující všechny lidi, kmeny a národy, všechna stvoření na zemi. Boží vláda získává další oporu v dějinách.

Reference:
[1] Johnson se odvolává na Irenej z Lyonu (asi 130-c. 202), Proti herezím, kniha 4, 20.7: "Vždyť Boží slávou je živý člověk."

Elizabeth A. Johnsonová, Tázání po živém Bohu: (New York: Continuum, 2007), 223-224.

Anketa: "The Theology of God": Mapping Frontiers in the Theology of God (New York: Continuum, 2007).

Theologian Elizabeth Johnson envisions how a “revitalized trinitarian theology” might shape both the Church and our own practice of Christianity.

As glimpsed in [Jesus’] parables and practices, the reign of God is a gracious rule of saving love and communion. As a place where God’s will is done on earth as it is in heaven, it sets up a new kind of community where “the least of these” brothers and sisters are included. . . . In this community tyranny is countermanded in the light of God’s self-giving ways; male and female are equal partners, as are Jew and Greek. Justice, peace, and the well-being of all creatures are the goal. If we are not living out the types of relationships that serve this pattern of the truth of the reign of God, then we haven’t got a clue about who God is. Knowing God is impossible unless we enter into a life of love and communion with others. . . .

Revitalized trinitarian theology makes it clear that a God conceived of as an individualized monarch or as a self-enclosed, exclusively inner-related triad of persons, a God who watches from a distance as an uninvolved, impartial observer, a God who needs to be persuaded to care for creatures—such a God does not exist. This is a false God, a fantasy detached from the Christian experience of salvation. Rather, “God is Love,” related to the world in a threefold pattern of communion. Assimilating this truth we gain fresh energies to imagine the world in a loving way and to act to counter the self-destruction of violence.

Relying on Scripture and Tradition, Johnson envisions compassionate outcomes of a renewed commitment to a trinitarian God:  

YHWH’s covenant with Israel, the ministry and life of Jesus Christ, and the nourishing bonds of community on earth created by the Spirit are all icons that reveal the one God’s unfathomable, triune, relational nature oriented in compassion toward the world. In light of the trinitarian God we can tweak Irenaeus’s axiom [1] once again to declare: the glory of God is the communion of all things fully alive. Wherever the human heart is healed, justice gains a foothold, peace holds sway, an ecological habitat is protected, wherever liberation, hope and healing break through, wherever an act of simple kindness is done, a cup of cool water given, a book offered to a child thirsty for learning, there the human and earth community already reflect, in fragments, the visage of the trinitarian God. Borne by “the grace of our Lord Jesus Christ, the love of God, and the fellowship of the Holy Spirit,” we become committed to a fruitful future inclusive of all peoples, tribes, and nations, all creatures of the earth. The reign of God gains another foothold in history.

References:
[1] Johnson refers to Irenaeus of Lyon (c. 130–c. 202), Against Heresies, book 4, 20.7: “For the glory of God is the living human being.”

Elizabeth A. Johnson, Quest for the Living God: Mapping Frontiers in the Theology of God (New York: Continuum, 2007), 223–224.