Otec Richard poukazuje na to, jak špatně chápeme Ježíše a jeho učení, když o něm uvažujeme odděleně od Trojice.

Když se snažíme chápat Ježíše mimo dynamismus Trojice, neprokazujeme jemu ani sobě žádnou službu. Ježíš nikdy nefungoval jako nezávislé "já", ale pouze jako "ty" ve vztahu ke svému Otci a Duchu Svatému. Říká to stovkami různých způsobů - "Otec" a "Duch svatý" jsou vztahem k Ježíši. Bůh je láska, což znamená vztah jako takový (1J 4,7-8).

Křesťanství ztratilo svůj přirozený pohyb a dynamiku - vycházet z tohoto vztahu a vracet se k němu -, když Ježíše vytrhlo z Trojice. Zabilo tento vzrušující vnitřní prožitek a odsunulo na okraj mystiky, kteří by ve skutečnosti měli být v centru pozornosti. Ježíš je vzorem a metaforou pro celé stvoření, které je vtahováno do tohoto nekonečného proudu lásky. Proto říká: "Následujte mě!" a "Vrátím se, abych vás vzal s sebou, abyste i vy byli tam, kde jsem já" (J 14,3). Konkrétní, historické Ježíšovo tělo představuje univerzální Tělo Kristovo, které "Bůh miloval před založením světa" (J 17,24). On je zástupným představitelem nás všech. Ježíšův příběh je jinými slovy příběhem vesmíru. On nikdy nepochybuje o svém sjednocení s Bohem a prostřednictvím tohoto plně participujícího vesmíru předává sjednocení s Bohem i nám.

Mnozí církevní otcové věřili v ontologické, metafyzické, objektivní spojení mezi lidstvem a Bohem, které jediné by Ježíši umožnilo vzít nás "zpět s sebou" do života Trojice (J 17,23-24; 14,3; 12,26). Takto vypadala skutečná "účast" pro mnohé v prvotní církvi. Měnila lidi a nabízela jim jejich nejhlubší identitu a podobu ("transformace"). Mysleli jsme si, že naše podoba je pouze lidská, ale Ježíš nám přišel ukázat, že naše skutečná podoba je lidsko-božská, stejně jako on. Neměl velký zájem na tom, aby se prohlašoval za výlučného Božího syna. Místo toho se vydal cestou, aby zástupům sdělil inkluzivní synství a dcerství. Pavel používá slova jako "adoptovaný" (Ga 4,5) a "spoludědic s Kristem" (Ř 8,17), aby vyjádřil totéž.

"Plné a konečné účasti" jsme se naučili od Ježíše, který jasně věřil, že Bůh nám neslibuje ani tak vzdálené nebe, ale zve nás do Božího já jako přátele a spoluúčastníky. Nezapomeňte, že nemluvím o psychologické nebo morální plnosti lidských osob, která nikdy není a kvůli níž většina lidí toto učení odmítá - nebo se cítí být neschopná. Mluvím o božsky vštípeném "podílu na božské přirozenosti", který se nazývá Duch přebývající v člověku neboli Duch svatý (Ř 8,16-17). To je základ, na kterém musíme a můžeme budovat a obnovovat civilizaci života a lásky. Náš objektivní základ je dobrý a zcela daný!"

Odkazy:
Převzato z knihy Richarda Rohra, Immortal Diamond: The Search for Our True Self (San Francisco: Jossey-Bass, 2013), 98, 119-120.

Father Richard points out how we misunderstand Jesus and his teachings when we think of him apart from the Trinity.

When we try to understand Jesus outside the dynamism of the Trinity, we do not do him or ourselves any favors. Jesus never operated as an independent “I” but only as a “thou” in relationship to his Father and the Holy Spirit. He says this in a hundred different ways—the “Father” and the “Holy Spirit” are a relationship to Jesus. God is love, which means relationship itself (1 John 4:7–8).

Christianity lost its natural movement and momentum—flowing out from and returning to that relationship—when it pulled Jesus out of the Trinity. It killed that exciting inner experience and marginalized the mystics who really should be center stage. Jesus is the model and metaphor for all of creation being drawn into this infinite flow of love. Thus he says, “Follow me!” and “I shall return to take you with me, so that where I am, you may be also” (John 14:3). The concrete, historical body of Jesus represents the universal Body of Christ that “God has loved before the foundation of the world” (John 17:24). He is the stand-in for all of us. The Jesus story, in other words, is the universe story. He never doubts his union with God, and he hands on union with God to us through this fully participatory universe.

Many of the Fathers of the church believed in an ontological, metaphysical, objective union between humanity and God, which alone would allow Jesus to take us “back with him” into the life of the Trinity (John 17:23–24, 14:3, 12:26). This was how real “participation” was for many in the early church. It changed people and offered them their deepest identity and form (“trans-formation”). We had thought our form was merely human, but Jesus came to show us that our actual form is human-divine, just as he is. He was not much interested in proclaiming himself the exclusive son of God. Instead, he went out of his way to communicate an inclusive sonship and daughterhood to the crowds. Paul uses words like “adopted” (Galatians 4:5) and “co-heirs with Christ” (Romans 8:17) to make the same point.

“Full and final participation” was learned from Jesus, who clearly believed that God does not so much promise us a distant heaven but invites us into the Godself as friends and co-participants. Remember, I am not talking about a psychological or moral wholeness in human persons, which is never the case, and why most people dismiss this doctrine—or feel incapable of it. I am talking about a divinely implanted “sharing in the divine nature,” which is called the indwelling spirit or the Holy Spirit (Romans 8:16–17). This is the foundation on which we must and can build and rebuild a civilization of life and love. Our objective ground is good and totally given!

Reference:
Adapted from Richard Rohr, Immortal Diamond: The Search for Our True Self (San Francisco: Jossey-Bass, 2013), 98, 119—120.