Teoložka a spisovatelka Kate Bowlerová se staví proti naší kulturní touze prohlašovat, že jsme "stvořeni sami sebou", a připomíná nám naši základní společnou realitu.

Jsem stvořen sám sebou. Copak vám to nikdo neřekl? Přivedl jsem se na svět, když jsem se rozhodl narodit se v jasné pondělní ráno. Pak jsem přišel na to, jak se replikují buňky, aby mi narostly vlastní ruce a nohy a hlava do přiměřené výšky a velikosti. Pak jsem si od školky až po maturitu naplnil vlastní mysl informacemi, které jsem načerpal z velkých literárních děl. ... 

Dělám si legraci, ale někdy mi to připadá jako tlak, kterému jsme vystaveni. Celý průmysl svépomoci a wellness se postaral o to, abychom dostali zprávu: máme formulovat svůj život jako osamocený příběh realizace a pokroku. Práce. Učte se. Napravit. Změnit se. Každá vzrušující akce zní, jako by byla určena pro jedince, který se potřebuje naučit, jak dobýt svět, který si sám vytvořil.

Je těžké si uvědomit hlubší, uklidňující pravdu: jsme postaveni na základech, které nejsou naše vlastní. Narodili jsme se, protože dva jiní lidé vytvořili kombinaci biologické hmoty. Chodili jsme do škol, kde desítky a desítky lidí vytvářely myšlenky a činnosti, které v našich myslích konstruovaly kategorie. Učili jsme se dovednostem, které zdokonalovaly generace řemeslníků. Modlíme se a uctíváme duchovní myšlenky vytříbené staletou tradicí. Téměř nic na nás není originální. Díky Bohu.

Připomíná mi to popis stvoření v knize Genesis. . . . Bůh vdechuje kyslík do plic v případě božské resuscitace. Rád si představuji tohoto Boha, který jako jediný může tvořit z ničeho - ex nihilo. Bůh, který položil základní kámen našeho života a naší víry, položil první cihlu. Mistr stavitel, na jehož pečlivě vylitých základech nyní stavíme. Určitě se cítí jako šablona pro zbytek naší zkušenosti.

Kate byla mladá matka, když jí poprvé diagnostikovali rakovinu ve čtvrtém stadiu:

Když jsem byla opravdu nemocná a bála jsem se, že zemřu příliš mladá, snažila jsem si představit, jak moc si můj syn bude pamatovat. . . .

Na něj jsem myslela pořád. Kdy se u dětí rozvíjí dlouhodobá paměť? Jak moc jsem v tom . . jeho rošťáckou mysl, jeho zlý smích. Jednoho dne mi můj psycholog řekl něco úžasného. Řekl: "Kate, jsi tam. Základem je ta část, která se neprojevuje". Ať už jsou to naši rodiče, učitelé, mentoři, přátelé, církve nebo sousedé, lidé do nás lili. Stojíme na základech. Mělo by nám to přinést neuvěřitelnou úlevu. Naším jediným úkolem je stavět na tom, co nám bylo dáno, a i v tomto případě můžeme i naše dary vysledovat zpětně díky kreativitě, velkorysosti a prozíravosti druhých. Díky Bohu, že jsme skupinový projekt.

Odkazy:
Kate Bowlerová a Jessica Richieová, Dobře dost: 40ish Devotionals for a Life of Imperfection (New York: Convergent Books, 2022), 51-53. Vyjde v únoru 2022 v nakladatelství Convergent Books, impressu Random House, divize Penguin Random House. Použito se svolením. Všechna práva vyhrazena.

Theologian and author Kate Bowler counters our cultural desire to proclaim we are “self-made” with a reminder of our foundational communal reality.

I am self-made. Didn’t anyone tell you? I brought myself into the world when I decided to be born on a bright Monday morning. Then I figured out how cells replicate to grow my own arms and legs and head to a reasonable height and size. Then I filled my own mind from kindergarten to graduation with information I gleaned from the great works of literature. . . . 

I’m joking, but sometimes it feels like the pressure we are under. An entire self-help and wellness industry made sure that we got the memo: we are supposed to articulate our lives as a solitary story of realization and progress. Work. Learn. Fix. Change. Every exciting action sounds like it is designed for an individual who needs to learn how to conquer a world of their own making.

It’s hard to remember a deeper, comforting truth: we are built on a foundation not our own. We were born because two other people created a combination of biological matter. We went to schools where dozens and dozens of people crafted ideas and activities to construct categories in our minds. We learned skills honed by generations of craftspeople. We pray and worship with spiritual ideas refined by centuries of tradition. Almost nothing about us is original. Thank God.

It reminds me of the account of creation in Genesis. . . . God breathes oxygen into lungs in an instance of divine CPR. I love picturing that God, the only One who can create out of nothing—ex nihilo. God, who set the cornerstone of our lives and our faith, laid the first brick. The Master Builder whose carefully poured foundation is what we build on top of now. It certainly feels like a template for the rest of our experience.

Kate was a young mother when she was first diagnosed with Stage Four cancer:

When I was really sick and worried about dying too young, I kept trying to picture how much my son would remember. . . .

I thought about him all the time. When do children develop long-term memory? How much am I in there . . . his mischievous mind, his evil laugh. Then one day, my psychologist said something wonderful. He said: “Kate, you’re in there. The foundation is the part that doesn’t show.” Whether it is our parents, our teachers, mentors, friends, churches, or neighbors, people have been pouring into us. We are standing on a foundation. It should come as an incredible relief. Our only job is to build on what we’ve been given, and, even then, even our gifts we can trace back to the creativity, generosity, and foresight of others. Thank God we are a group project.

Reference:
Kate Bowler and Jessica Richie, Good Enough: 40ish Devotionals for a Life of Imperfection (New York: Convergent Books, 2022), 51–53. To be published in February 2022 by Convergent Books, an imprint of Random House, a division of Penguin Random House. Used with permission. All rights reserved.