Kristovo tělo je ze své podstaty kolektivní skutečností. Otec Richard zdůrazňuje, že k životu podle evangelia potřebujeme jeden druhého:

Tělo Kristovo, duchovní rodina, je Boží strategií. Je to zároveň médium i poselství. Je zároveň začátkem i koncem: "Kéž jsou všichni jedno... aby svět uvěřil, že jsi to byl ty, kdo mě poslal... aby byli jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně" (J 17,21-23).

Pro křesťanský život neexistuje jiná forma než ta společná. Může jít dokonce o záležitost kultury, pokud se kulturou rozumí něco, co se sdílí a předává. V tomto smyslu si kladu otázku, zda existuje nějaký jiný druh křesťanství než "kulturní křesťanství", v dobrém i ve zlém.  

Dokud není Kristus někým, kdo se děje mezi lidmi, zůstává evangelium do značné míry abstrakcí. Dokud není Ježíš Kristus předáván osobně skrze věrnost a odpuštění, skrze svazky jednoty, pochybuji, že je vůbec předáván.

V současné době platíme daň za staletí, během nichž se církev zúžila z celistvého pohledu na lid na téměř výhradní zaměření na jednotlivce a jejich zbožné potřeby. Dějiny však ukázaly, že jednotlivci, kteří jsou ve svém individualismu utvrzováni samotným charakterem naší evangelizace, nikdy nebudou vytvářet církev jinak než po vzoru čerpací stanice: budou ji konzumovat jako zboží, stejně jako všechno ostatní. To je na hony vzdáleno naší "původní účasti" (Owen Barfield [1898-1997]) na Kristově těle od okamžiku našeho početí.

Jistě, musíme se zabývat jednotlivci. Ale samotná podstata našeho životního stylu a církevního učení musí od počátku říkat, co je cílem - společenství svatých, společný život v rodině, trojiční Boží život, Boží království - tady!

Prorok Ageus kritizuje Židy po vyhnání za to, že pohodlně bydlí ve svých "panelácích", zatímco společné zdi chrámu leží v troskách (viz Ag 1,4.9). Jeho prorocká výzva platí nyní a navždy. Stále si myslíme, že můžeme pracovat s programem světa, kde kariéra a individuální uplatnění jsou základními stavebními kameny společnosti. A věříme, že z těchto vzdělaných a spasených stavebních bloků můžeme vybudovat církev. Bůh však potřebuje "živé kameny, které tvoří duchovní dům" (1P 2,5).

Pro Ježíše nejsou takové nauky jako odpuštění, uzdravení a spravedlnost jen duchovní zkouškou nebo překážkovou dráhou. Jsou to jednoduše nezbytné požadavky pro základní společný život. Usmíření a smíření nejsou nějakými lístky do nebe na sezení v lóži. Jsou cenou lidství. Vyjadřují pravdu v Božím srdci, pravdu, která s námi byla sdílena v Duchu svatém, spojení v Ježíši Kristu, který všechny lidi smiřuje s Bohem (viz 2 Kor 5,18-19).

Odkazy:
Převzato z Richard Rohr, Blízké příležitosti milosti 

The Body of Christ is inherently a collective reality. Father Richard emphasizes that to live the gospel, we need each other:

The Body of Christ, the spiritual family, is God’s strategy. It is both medium and message. It is both beginning and end: “May they all be one . . . so that the world may believe it was you who sent me . . . that they may be one as we are one, with me in them and you in me” (John 17:21–23).

There is no other form for the Christian life except a common one. This may even be a matter of culture, if culture refers to something which is shared and passed on. In this sense, I am wondering if there is any other kind of Christianity except “cultural Christianity,” for better and for worse.  

Until and unless Christ is someone happening between people, the gospel remains largely an abstraction. Until Jesus Christ is passed on personally through faithfulness and forgiveness, through bonds of union, I doubt whether he is passed on at all.

We are now paying the price for centuries in which the Church was narrowed from a full vision of peoplehood to an almost total preoccupation with private persons and their devotional needs. But history has shown that individuals who are confirmed in their individualism by the very character of our evangelism will never create church, except after the model of a service station: they will use it as a commodity like everything else. This is far cry from our “original participation” (Owen Barfield [1898–1997]) in the Body of Christ from the moment of our conception.

Certainly, we must deal with individuals. But the very nature of our lifestyle and our church teaching must say from the beginning what the goal is—the communion of saints, a shared life together as family, the trinitarian life of God, the kingdom—here!

The prophet Haggai criticizes the Jews after the exile for dwelling comfortably in their “paneled houses” while the common walls of the temple lie in ruins (see Haggai 1:4, 9). His prophetic call is now and forever. We still think that we can work with the world’s agenda, where career and individual fulfillment are the basic building blocks of society. And we believe that we can build church from those well-educated and well-saved blocks. But God needs “living stones making a spiritual house” (1 Peter 2:5).

For Jesus, such teachings as forgiveness, healing, and justice are not just a spiritual test or obstacle course. They are quite simply the necessary requirements for a basic shared life. Peacemaking and reconciliation are not some kind of box seat tickets to heaven. They are the price of peoplehood. They express the truth in the heart of God, the truth that has been shared with us in the Holy Spirit, the union in Jesus the Christ who is reconciling all people to God (see 2 Corinthians 5:18–19).

Reference:
Adapted from Richard Rohr, Near Occasions of Grace (Maryknoll, NY: Orbis Books, 1993), 50–51.